Bratr se udusil polévkou, druhého odvleklo gestapo. Tatínek a maminka zahynuli v lágrech. Takové návraty zažívaly „Wintonovy“ židovské děti z Anglie
V dětství se musel Hugo Marom, původním jménem Meisl, vyrovnávat s jednou životní ránou za druhou. Starší bratr Kurt se zadusil rybí polévkou. Nejmladší bratr Hans zemřel na leukémii. Devítiletého adoptivního bratra Petra v březnu 1939 odvleklo gestapo a už se nikdy nesetkali. Maminka Arnoštka a tatínek Pavel Meislovi zahynuli v koncentračních táborech Riga a Majdanek.
Válku z rodiny přežili – jak se domnívali – jen dva bratři Meislovi. Hugo a Rudy žili šest let u adoptivních rodin v Anglii, kam se dostali v létě 1939 díky Nicolasi Wintonovi a jeho týmu.
Po válce zůstali sedmnáctiletý Hugo a o dva roky mladší bratr Rudy sami. Po Petrovi se slehla zem. Rudy před komunismem ujel do USA, Hugo v roce 1948 odešel do Izraele, kde se stal vojenským pilotem.
Po více než sedmdesáti letech novinářka Judita Matyášová vypátrala Petra Meisla. Bohužel, na setkání bratrů už bylo pozdě.
Paměť národa spustila Vánoční sbírku. Můžete-li, podpořte ji. Zde.
Zveme Vás také do Klubu přátel Paměti národa.
Většina neví, co je etika, řekl Winton
Pravděpodobně poslední nahrávku se stopětiletým sirem Wintonem pořídila na jaře 2015 vnučka Rudyho Meisla – americká dokumentaristka Shawna Lum. Nahrávku Paměti národa poskytl novinář Robert Břešťan. Ten ji se svolením autorky zpracovává do rozsáhlejšího článku pro publicistické weby Hlídací pes a Magazín Paměti národa. Text vyjde v pondělí 22. prosince 2025.
„Každý by se měl snažit žít etický život bez ohledu na svou rasu, náboženství nebo cokoli jiného. Každý by měl žít etický život, zejména pak politici. Většina lidí však zřejmě neví, co to etika je,“ říká Winton na nahrávce.
Shawna se ho zeptala, zda věří, že úspěch a štěstí jsou totéž? „Když jste úspěšný, není těžké být šťastný. Jde o to zůstat šťastný, i když nejste úspěšný, a stále vést etický život. Kdyby všichni žili etický život, bylo by více štěstí,“ odpověděl Winton. Zemřel krátce po nahrávání 1. července 2015.
Židovská rodina v Brně
Brněnská židovská rodina Arnoštky a Petra Meislových bydlela za první republiky v činžovním domě v ulici Havlíčkových sadů v Brně. Provozovali obchůdek s dřevěnými hračkami u nádraží. Žili šťastně.
Ale ve dvou letech zemřel Kurt po zadušení rybí polévkou a později Hans na leukémii. Rodina se s těmito tragédiemi vyrovnávala neobvyklým způsobem. V době Vánoc dávali malé dárky za okno pro své mrtvé brášky.
Na podzim roku 1938 přicházeli do tříd obecné školy na náměstí 28. října noví žáci z vystěhovaných sirotčinců ze Sudet. Jedním z nich byl i opuštěný asi osmiletý Josef Kamarýt. Meislovi si ho osvojili a stal se milovaným členem rodiny. Říkali mu Petr. Jeho původní jméno děti neznaly.
Josífka nikdo nechtěl
Josef Kamarýt alias Petr nepatřil mezi sirotky, ale opuštěné děti. Jeho asi třicetiletá maminka ho vychovávala jako nemanželské dítě a nevěděla si rady. Svěřila ho svému starému otci, který výchovu nezvládal. Josefa proto umístil do dětského domova, zjistila novinářka Judita Matyášová.
Když v březnu 1939 vtrhli do Československa Němci, Meislovi, kteří před válkou četli Hitlerův Mein Kampf, se rozhodli okamžitě jednat. Zapsali své děti v kanceláři Britského výboru pro uprchlíky do tzv. Kindertransportu.
Organizoval je nikoliv pouze slavný sir Nicolas Winton, ale mnozí další dobrovolníci, jejichž jména veřejnost příliš nezná: Trevor Chadwick, Doreen Warrinerová, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová, Josephine Pikeová a další.
Rudy a Hugo Meislovi odjeli jedním z posledních transportů v létě 1939. Po čtyřech dnech se šťastně dostali do Londýna. Zachráněných dětí bylo celkem 669, nejvíc ve věku mezi 5–14 lety. Nejstaršímu bylo 17 let, nemladšímu 2 roky. Devítiletý Petr Meisl mezi nimi nebyl, i když je uveden v seznamu „Wintonových“ dětí.
Myslel, že jsou všichni mrtví
Už 17. března 1939 vtrhli do bytu Meislů příslušníci gestapa. Nařídili, aby okamžitě zabalili kufr s osobními věcmi a hračkami a Petra odvedli. Odebrali ho nejspíš na udání, že židé zde vychovávají křesťanského adoptovaného chlapce. Devítiletého Petra umístili do dětského domova a postupně si ho předávaly různé instituce v protektorátu až do jeho plnoletosti, zjistila badatelka Judita Matyášová.
Hugo Marom si někdy v 60. letech minulého století najal soukromé detektivy, aby jeho ztraceného bratra Petra nalezli nebo aby zjistili, co se s ním stalo. Marně. Detektivové úspěšní nebyli.
Pomohlo až neobyčejně pečlivé a trpělivé archivní bádání novinářky Judity Matyášové, která se s Hugem Maromem setkala v roce 2011:
„Zaujalo mě vyprávění o Petrovi. A tak mi začalo asi jedno z dosud největších pátrání. Velice rychle jsem zjistila, že téměř nic z těch informací úplně nesedí. Přijít do archivu a říct, hledám jistého Petra Meisla, ale nevím, jak se jmenoval původním jménem ani kolik mu bylo, kdy a kde se narodil, by skoro bylo, jako kdybyste řekli, hledám někoho, o kom nevím nic,“ vysvětluje Matyášová, která procházela tisíce stran matrik a školních dokumentů.
A ty nakonec pomohly. Objevila vysvědčení Josefa Kamarýta, kde nalezla drobnou poznámku „bytem u Meislů“.
Nádražák, co hrál divadlo
Josef Kamarýt, jak se podařilo novinářce zjistit, žil dlouhá léta v obci Dolní Bolíkov na Slavonicku. Oženil se tu a vychoval dvě děti: „Byl to dobrý chlap. Moc nevyčníval. Hrál divadlo a pracoval na dráze,“ shrnuje jedna z jeho sousedek.
Josef Kamarýt zemřel v létě 2011, zjistila Matyášová: „A tak se bohužel nekonal hollywoodský konec. Váhala jsem, jak to Hugovi říct. Nakonec jsem se odhodlala a telefonovala jsem mu, že jsem ho objevila, ale mám špatnou zprávu, nestihli jsme ho o dva měsíce. Tak jsme to oba oplakali. Doufali jsme, že se to podaří,“ říká Matyášová.
Hugo Marom, když se dozvěděl o osudu Kamarýta, přijal informaci se smíšenými pocity: „Musel jsem pochopit, proč se nám neozval!? Proč nás nehledal?! Až mi Judita vysvětlila, že si nejspíš myslel, že jsme všichni po smrti.“
„Po válce asi šel do našeho domu v Brně a tam mu jistě řekli, že jsme po smrti. Nemohli vědět, že jsme my s Rudou přežili,“ vysvětloval si Hugo Marom na nahrávce pro Paměť národa v roce 2014. Zemřel v roce 2018 v Tel Avivu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
