Prezidentské duely III.: Carter versus Reagan

Tato krátká spontánní reakce se stala symbolem nadhledu, se kterým republikánský kandidát čelil výtkám stávajícího demokratického prezidenta. Ti dva byli tak rozdílných povah, jako jsou oheň a voda, ale tak to koneckonců v kampani má být.

Čtěte také

K domovu pohleď, Jamesi Cartere aneb Prostý muž z lidu prezidentem

Zmíněná debata se odehrála v 28. října 1980 v Clevelandu a byla trochu vynuceným ústupkem Jimmyho Cartera, který správně tušil, že do ní vstupuje jako ten, kdo má co ztratit.

Bilance posledních čtyř let byla neradostná a on za to jako prezident nesl odpovědnost. Jeho funkční období bylo poznamenáno nikoli skandály a politickými selháními, jako tomu bylo u Richarda Nixona a do určité míry i u Geralda Forda, ale spíš smůlou, která se Carterovi lepila na paty doma i ve světě.

Šetrnost je krásná vlastnost, ale...

Začněme stavem peněženky amerického občana. Druhá polovina 70. let je obdobím ekonomického poklesu a energetické krize. Už po nástupu do funkce v únoru 1977 vyzval prezident Carter své spoluobčany k šetrnosti, s tím, že jim dokonce chtěl naordinovat, jakou teplotu by měli ve svých domácnostech nastavit na termostatu.

Čtěte také

Ronald Reagan: Herec, který pomáhal rozbít sovětský blok

Nepříjemným způsobem zasahovaly do života Američanů dozvuky ropného šoku, které se projevovaly frontami u pump a rostoucími cenami benzínu. Prezident chtěl ovšem jít příkladem – v Bílém domě začali vypínat klimatizaci a po opulentních recepcích a slavnostech předešlé éry toho také moc nezbylo.

Ale má být prezident skromný, reprezentuje-li velmoc? Nelze se zbavit dojmu, že velká očekávání, že Carter jako syn farmáře z Georgie přiměje washingtonský establishment k pořádku a pokoře, se postupně rozplývala v pocitu, že se Carter stává čím dál nečitelnějším kazatelem, jehož nárokům nelze dostát. Reaganovým nástupem na scénu jako by skončilo období pokání za aféru Watergate a také kocovina z Vietnamu, a bývalý kalifornský guvernér oslovil Američany s jasným poselstvím – zvedneme zase hlavu!

Americké ponížení

Čtěte také

Jak vyhrát studenou válku. Obchodovat, nebo uzbrojit?

Přímo hmatatelným důkazem amerického ponížení, a pro Carterovu kampaň velmi nepříjemným faktorem, byla vlekoucí se jednání s Íránem o propuštění zaměstnanců americké ambasády, držených v Teheránu jako rukojmí už od listopadu 1979.

Carter navíc musel na jaře 1980 zrušit už rozběhnutou osvobozovací akci, protože skončila technickým a logistickým fiaskem a přišlo při ní o život 8 amerických vojáků. V kauze rukojmích pak musel prezident vypít kalich hořkosti až do dna – byli propuštění několik desítek minut poté, co jeho nástupce pronesl inaugurační slib.

Podívejte se na dobovou reportáž o amerických rukojmích v Íránu:

Musíme jednat z pozice síly

Paradoxně se oba kandidáti voleb 1980 mohli shodnout na mnoha postojích v zahraniční politice.

Carterovo poslední období se dost podobá prvnímu období Reaganovu, protože po sovětské invazi do Afghánistánu Jimmy Carter poměrně razantně přehodnotil své dosavadní postoje, mimo jiné vyzval k bojkotu olympijských her v Moskvě a prosadil embargo na dovoz amerického obilí do Sovětského svazu, které ale zároveň poškozovalo americké farmáře.

Čtěte také

Ronald Reagan – muž se srdcem kovboje

V pravidelném Poselství o stavu Unie z 23. ledna 1980 zkritizoval sovětský expanzionismus a vyslovil se pro zvýšení výdajů na obranu a posílení role Spojených států ve světě.

V zásadě se jednalo o návrat ke staré strategii zadržování komunismu, ale pro Reagana a jeho kampaň už tento obrat byl zřejmě příliš pozdní. Příliš dlouho jsme šli nesprávnou cestou détente, ze které měli prospěch jen Sověti, teď s nimi musíme jednat jen z pozice síly – přibližně s takovou zahraničněpolitickou koncepcí šel Reagan do voleb. V domácí politice pak především horoval pro nižší daně, které měly podpořit ekonomický růst. O Reaganově pragmatismu svědčí i to, že obilní embargo po nástupu do funkce zrušil.

Americký prezident Ronald Reagan se svou ženou Nancy Davisovou na člunu v Kalifornii, 1964|foto: U.S. National Archives, Reagan Library, PD

Pro Sověty ovšem prezidentské volby v roce 1980 znamenaly jenom příslovečný přesun z deště pod okap. Carter už dlouho sovětské impérium i jeho satelity dráždil svou politikou prosazování lidských práv, ke které se vůdci východoevropských zemí neprozřetelně přihlásili na konferenci v Helsinkách a pak nevycházeli z údivu, co vlastně podepsali (a ještě po nich někdo chce, aby podepsané dodržovali).

Guvernér Reagan je asociál

Vraťme se ale k prezidentské debatě a k postavení obou soupeřů. Jimmy Carter při ní vypadal v televizi utrápeně a nebylo se ani moc co divit. Ronald Reagan naopak převzal roli nadějného a čerstvou energií nabitého (byť už vůbec ne mladého) kandidáta – právě tak, jako se to kdysi podařilo Kennedymu. Byl těžkým soupeřem – bývalý demokrat, který pak „přišel k rozumu“, čili dal se k republikánům, navíc člověk s citem pro efekt a média, bývalý herec.

Čtěte také

1986: Klíčové setkání Gorbačova a Reagana v Reykjavíku

Jimmy Carter zvolil navíc poněkud nešťastnou osobní notu a vzkazoval Američanům, že Reagan podle své zvyklosti bude vždy proti programům, jako byli zdravotní pojištění Medicare, že je to člověk, za jehož vlády se Američanům povede hůř.

Reagan reagoval zmíněnou větou, která by se dala přeložit také ve smyslu „to jsou ty vaše pohádky“, a na konci debaty se obrátil na diváky se sugestivní nabídkou: pokud se vám vede lépe než před čtyřmi lety, volte mého soupeře. Pokud ne, je tu i jiná nabídka. Zmíněná debata možná ale nebyla osudově rozhodujícím faktorem. Spíš jen posílila trend, který začal dávno před volbami.

Všechno je to na mně

Eliška Hašková – Coolidge, která pracovala v několika administrativách amerických prezidentů (a Carter byl shodou okolností jejím posledním šéfem) píše ve svých vzpomínkách o tom, že Carter si do Bílého domu přivedl svérázné spolupracovníky, kteří nebyli schopni dostát tradici protokolu a trochu jim – lidově řečeno – čouhala sláma z bot.

Čtěte také

Vydejte nám šáha – nic se vám nestane

Sám Carter byl prý člověk sice poctivý a v mnoha aspektech obdivuhodný, ale také odtažitý a neschopný dát najevo srdečnost vůči podřízeným. Svou roli asi sehrálo i to, že k jeho přednostem rozhodně nepatřila schopnost delegovat úkoly, nad většinou agendy si chtěl ponechat bezprostřední kontrolu.

Tím vším se výrazně lišil od svého nástupce Reagana – ten byl zvyklý udat směr a pak očekávat od svých lidí, že věc vyřeší a poreferují o výsledcích. Navíc si v Reaganově přítomnosti každý připadal hned jako doma – takové profesionální srdečnosti Carter při vší snaze nikdy nedosáhl.

Jak se střídají gentlemani

Předání moci 20. ledna 1981 bylo poměrně chladné, v autě cestou na inauguraci údajně panovalo tíživé ticho, až na pár zdvořilostních frází. Jimmy Carter nesl svůj odchod z Bílého domu těžce, Reagan ho v tomto směru pochopil až po osmi letech, kdy on sám musel Bílý dům opouštět, ovšem za podmínek mnohem radostnějších než jeho předchůdce.

Čtěte také

Inaugurační projevy v průběhu let: Nixon nechal zabít holuby, Harrison se nachladil a po pár dnech zemřel, Obama zas zahltil internet

S odstupem mnoha let a hlavně z pozice střední a východní Evropy lze konstatovat, že oba dva přišli v pravý čas a přispěli k osvobození východního bloku ze sovětské moci. Ani Jimmy Carter nakonec neměl důvod litovat – jak uznávají i jeho odpůrci, díky svým humanitárním aktivitám se nakonec stal jedním z nejlepších „bývalých prezidentů“ minulého století.

Jedna gentlemanská scénka na konec – v mnoha okrscích Spojených států se ještě sčítaly výsledky, když Jimmy Carter volal Ronaldu Reaganovi s tím, že prohrál a chce mu poblahopřát. Reagan dlouho poslouchal a pak pronesl prosté: „Děkuji vám, pane prezidente.“ Příslušná legenda říká, že přitom stál v koupelně jenom v županu a z vlasů mu crčela voda.