Prezidentské duely I.: Nixon versus Kennedy aneb Co může způsobit zpocené čelo

29. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kennedy a Nixon ve 2. televizní debatě

Dnes se zdá neuvěřitelné, že někdy existovaly prezidentské duely, ve kterých po sobě soupeři neházeli špínu a neuráželi lidskou důstojnost. To neznamená, že by se šetřili nebo že by se boj odehrával vysloveně v rukavičkách. Spíš šlo o to, že taktika a záludnosti zůstávaly skryty pod povrchem, ve volebních štábech.

V roce 1960 se ukázaly dva klíčové faktory nadcházejícího televizního věku: v první řadě obrovská moc tohoto relativně mladého média a za druhé důležitost týmové práce.

Čtěte také

Chcete-li se stát prezidentem, musíte umět delegovat úkoly a pravomoci, musíte si umět vybrat ty nejlepší spolupracovníky a pak jim věřit, že skutečně svou část úkolu splní beze zbytku a perfektně. Kennedymu se to v roce 1960 podařilo, naopak Nixonovi k tomu chyběly dokonce i základní povahové předpoklady.

Nixonovy zásluhy? Počkejte, snad si vzpomenu…

Zdánlivě měl mít republikán Richard Nixon volební souboj roku 1960 v kapse – v předvolebních průzkumech vedl o 6 procent a byl pro to i rozumný důvod. Co do zkušeností s politikou se oba soupeři nemohli měřit. Nixon strávil osm let ve funkci amerického viceprezidenta, což ho politicky zocelilo možná až příliš – zpočátku svého soupeře Kennedyho trestuhodně podcenil.

K tomu se ovšem přidala nikoli jednoznačná podpora od vlastní strany, respektive jejího prezidenta. Dwight Eisenhower byl spíše celonárodním konsensuálním prezidentem, nikdy nepatřil k republikánskému jádru, a tak mu byl Richard Nixon jako jeho viceprezident spíš vybrán, nešlo tedy o bůhvíjak blízké spolupracovníky.

Americký prezident Dwight Eisenhower byl potomek evropských přistěhovalců německého původu, kteří se usídlili ve městě Abilene v Kansasu, detail

Nedalo se tedy čekat, že starý pán povede ve prospěch svého náměstka kdovíjak razantní kampaň, ale skutečnost předčila očekávání: už v době horké fáze volební kampaně byl prezident Eisenhower tázán, co je pravdy na tom, že ho Richard Nixon v lecčems inspiroval a ovlivnil.

Odpověď prezidenta byla stejně spontánní, jako sarkastická: „Dejte mi týden, snad mě něco napadne.“

Ze záznamu tiskové konference vznikl následně roztomile jedovatý demokratický volební klip s jasným vzkazem – pro start do 60. let volte Kennedyho!

Oko kamery

Druhý problém tkvěl v samotném soupeři. Dodnes je trochu záhada, jak se mohl senátor z Massachusetts tak dobře připravit na první prezidentskou debatu, která měla být 26. září 1960 z Chicaga přenášena do celých Spojených států. Nejspíš se rozhodl vystupovat před kamerou úplně stejně, jako by mluvil k živým lidem na shromáždění.

J. F. Kennedy

Povahou byl navíc mnohem sebevědomější než Nixon – bohatství rodinného klanu bylo nesrovnatelné s velmi skromnými poměry, ze kterých vzešel jeho soupeř, který jako by celý život dorovnával mindrák chudého původu a kterému nesmírně záleželo na tom, kam až to dotáhne. Psychologicky vzato – Kennedy působil jako muž, kterému už nejde o nic jiného než o blaho národa. Chlapík, kterému věříte, že vás ochrání, protože nemá problém sám se sebou.

Poslední hodiny před debatou strávil Kennedy se svým týmem, který se ho snažil připravit na všechny možné nepříjemné otázky ze strany novinářů nebo soupeře, navíc se podařilo dokonale propracovat Kennedyho vizáž a vystupování. Richard Nixon oproti tomu strávil celý den sám v hotelovém pokoji, přičemž ujistil svůj tým, že diskutovat umí, a ať mu dají pokoj.


Výsledek byl zdrcující. Na úvod dostali oba soupeři od moderátora osm minut čistého času bez přerušení pro svou úvodní řeč. Nejenže Kennedy dokázal závažnost voleb srovnat s právě sto let starým soubojem Abrahama Lincolna, ale hlavně skvěle vypadal – v padnoucím obleku, zjevně odpočatý, sebevědomý řečník, pro televizní kamery jako stvořený.

Jeho soupeř Nixon si byl od počátku méně jistý. Bystrým pozorovatelům neuniklo jeho potící se čelo a brada a také poněkud nezdravý vzhled (v zájmu spravedlnosti dodejme, že vystoupil krátce po hospitalizaci se zraněním kolena, které utrpěl při tlačenici ve volební kampani). Celkový dojem – Nixona zradila řeč těla. Zvlášť v okamžicích, kdy Nixon sám nemluvil a přesto byl v záběru, působily jeho oči vysloveně podezíravě. Něco ve smyslu: a kruci – jsem pod dohledem! Pak už stačilo, že se Nixon těsně před debatou neoholil a jeho „five o'clock shadow“ dokonal katastrofu. Republikánský kandidát přes veškerou snahu nebyl v dobré náladě a bylo to na něm znát.

Pravdu měli oba

Umělecký dojem tedy jednoznačně dopadl ve prospěch méně zkušeného kandidáta demokratů. Tím bychom ovšem pominuli informační podstatu debaty, a tady nebyl výsledek zdaleka jednoznačný. Oba soupeři působili více méně stejně kompetentně, ať už šlo o domácí problémy, v té době především občanská a sociální práva a vymýcení chudoby, ale i v oblasti zahraniční politiky, kde šlo především o souboj s Chruščovovým Sovětským svazem.

Tam bylo jistě dosluhující Eisenhowerově administrativě co vytýkat, počínaje americkým zaostáváním v dobývání vesmíru. Na druhé straně, Kennedyho kritika upadajícího amerického školství ve srovnání se sovětským byla poněkud tendenční a vycházela ze zkreslených statistik.

Richard Nixon při své prezidentské kampani v červenci 1968

Navíc, rozhlasoví posluchači téže debaty podle následných průzkumů dospěli většinově k názoru, že vítězem debaty se stal Nixon, který celkem spolehlivě hájil dosavadní status quo s lehkými obměnami. Sám měl se Sověty nemalé zkušenosti, koncem 50. let navštívil Moskvu a pustil se tehdy veřejně do ostré diskuse se samotným Chruščovem, se kterým navštívil výstavu amerických průmyslových výrobků.

Jenomže k Nixonově smůle jeho první duel většina lidí sledovala v televizi, a tak mu jinak vyrovnaná úroveň debaty nebyla nic platná. První dojem rozhodl a ani po následujících třech debatách, na které se Nixon mnohem lépe připravil, se na Kennedyho náskoku už nic nezměnilo. A vzhledem k tomu, že konečný rozdíl v počtu hlasů ve prospěch Kennedyho byl při volbách nakonec necelých 112 tisíc hlasů, nelze se vlastně divit, že Nixon považoval tuto svoji kandidaturu na prezidenta Spojených států za zmařenou šanci, ne-li přímo ukradenou.

A přece Bílý dům

Nixonovy rány se zahojily o osm let později, v roce 1968, kdy v prezidentských volbách zvítězil i díky svým způsobem paralyzované politické situaci v zemi – připomeňme, že rok 1968 byl dalším rokem politických vražd v Americe. Zabiti byli Martin Luther King i Robert Kennedy a v této situaci Demokratická strana nedokázala Nixonovi postavit silného soupeře.

Pikantní ovšem je, že pokud šlo o televizní duely, hned po premiéře roku 1960 zeje v tomto žánru dlouhá pauza, a to až do roku 1976. Další debaty prezidentských kandidátů se prostě nekonaly – v roce 1964 odmítl jít do duelu s Barry Goldweaterem Kennedyho nástupce Lyndon Johnson, a sám Richard Nixon si příliš dobře pamatoval debakl z podzimu 1960, než by riskoval reprízu. Jak v roce 1968, tak v roce 1972 debatovat odmítl.

Jimmy Carter

Teprve v roce 1976 se demokrat Jimmy Carter postavil ve studiu vedle republikána Geralda Forda, který se v Bílém domě ocitl jako náhradník po Nixonovi, který – pro mnohé Američany příliš pozdě – odhalil v aféře Watergate svou tvář proradného hráče a podvodníka. Přitom svým způsobem byla Nixona škoda. Patřil spíše k umírněným republikánům a v zahraničí dosáhl i značného úspěchu, když prosadil počátkem 70. let sblížení s Čínou. Pokud jde o vietnamskou tragédii, čestný konec války nejspíš nebyl v silách žádného z amerických prezidentů těch dob a představy o tom, že by Kennedy nikdy nezabředl tak hluboko do vietnamské džungle, jsou opravdu jen zbožným přáním.

Nixon byl atypický i povahově – svým způsobem jako by ani nebyl politikem. Často podléhal emocím a byla na něm znát zvláštní zarputilost. Před volbami v roce 1960 například slíbil, že povede kampaň ve všech státech unie, což také dodržel. Neuvěřitelně ho to vyčerpalo, a například ještě pár dní před koncem kampaně vážil cestu až na dalekou Aljašku, ačkoliv z praktického hlediska byla taková cesta nesmyslná. Aljaška byl republikánský stát s pouhými třemi voliteli. Přesto dodržel, co si předsevzal. Byl ve své tvrdohlavosti schopen sám sebe téměř zničit. To je v politice někdy i úctyhodné, málokdy ale praktické a smysluplné.

Reprízu pořadu si poslechněte v audiozáznamu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související