Zuzana Válková: O domácích mazlíčcích a odcházení na smetiště dějin

Eisenhowerovi to vadí. Republikánům to vadí. Nixon to ví – a vystoupí proto v televizi s projevem, který je dodnes učebnicovým příkladem způsobu, jak se „očistit v očích lidu“.

Čtěte také

Zuzana Válková: O mýtech, konspiracích a natvrdlé epifýze

Jedná se o slavný Checker’s Speech – řeč pojmenovanou po štěněti strakatého kokršpaněla, zvířátku, jež Nixon v projevu označí jako jediný dar od příznivců, který si troufl ponechat. Každý ho přeci musí pochopit: když pejska, kterého v krabici poslal rodině Nixonových podporovatel až z Texasu, spatřila jejich šestiletá dcera Tricia a pojmenovala ho Flíček, musel jí ustoupit. Dá se snad děcku upřít štěně?

Nixon v projevu k milionům Američanů nasadí těžké, a v té době novátorské, píárové zbraně. Vyčíslí rodinné jmění do posledního páru (levných) ponožek. Poznamená, že jeho žena Pat nemá ani jeden norkový kožich. Ukáže světu svou ženu Pat. Podotkne, že Pat stejně vypadá skvěle ve všem. A projev má ohromný úspěch. (Nixon sice Flíčka před projevem skoro neviděl a pes do jeho rodiny vážně nedorazil v krabici, ale dějiny se neptají.)

Děti, psi a manželky

Američtí politici pak v nadcházejících týdnech skutečně voličům ustoupí – ti se dají slyšet, že chtějí, aby Nixon kandidoval na viceprezidenta. Zbytek jeho příběhu, až k aféře Watergate a rezignaci na post prezidenta po patrně nejvážnějším korupčním skandálu v dějinách moderních Spojených států, známe.

Čtěte také

Zuzana Válková: O kouzlu nevědění, hrůze ze slova „nevím“ a taky o střevlích

Zajímavou ozvěnu „proslovu o Flíčkovi“ však nedávno objevil americký spisovatel a někdejší autor projevů amerického prezidenta Joea Bidena, Jeff Nussbaum. Ve své pozoruhodné knize o nikdy nepronesených proslovech, které by patrně změnily chod dějin, Nussbaum cituje řeč, kterou si Nixon nechal připravit pro případ, že by měl šanci Watergate ustát. Na počátku srpna roku 1974, tedy 25 měsíců od vloupání do volebního sídla demokratů, to tak chvíli vypadalo – přinejmenším Nixon si myslel, že by mohl impeachment přežít.

Stejně jako v případě potíží s financováním kampaně se rozhodl, že svůj osud nesvěří politickým špičkám a vyšetřovatelům, ale národu. Že pojmenuje svá selhání, přinejmenším některá, a zarámuje je potřebou „dostát ústavnímu procesu, jakkoliv pro něj bude bolestný“. Přesvědčí veřejnost, že rezignace by mohla znamenat „nebezpečný precedens“, kdy se systém zbavuje prezidentů, abychom tak řekli, bez uvážení.

Čtěte také

Zuzana Válková: O Cassidy Hutchinson a třetím druhu hrdinství

Nixon nakonec zjistí, že v Senátu nemá ani zbytkovou podporu, plán B letí do stoupy a 8. srpna 1974 pronese slavnou větu o tom, že „zájem národa má vždy přednost před osobními ohledy“. Jeho rezignační projev vstoupí do historie. Ovšem jeho příběh má samostatnou hodnotu – v časech, kdy si demokratické země znovu všímají, že zbavovat se svých politiků může být mnohem větší potíž, než se zdálo, se z něj dá odnést pár užitečných drobností.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Můžeme se kupříkladu dívat na mapu Evropy a ptát se: Kdyby na věc přišlo, s jakou ochotou by odstupoval ten? Anebo onen? A co s tamtím, který tvrdí, že odstoupil jenom proto, že ho, chudáka, ošidili? V každém případě platí – a za tuto lekci se dá Nixonovi jen poděkovat –, svěřuje-li nám krizí vláčený politik vládu nad svým osudem, sype na stůl obsah prkenice, ukazuje nám děti, psy a manželky, pak… mu patrně hoří ono levné spodní prádlo.

Autorka je publicistka