Apolena Rychlíková: Oběti nedobrovolných sterilizací si zaslouží maximální podporu
Když se v roce 2021 rozhodlo, že oběti nedobrovolných sterilizací konečně dostanou od státu odškodnění, zavládla mezi řadou lidskoprávních organizací radost. Po více než 20 letech debat se totiž stát konečně rozhodl postavit k jedné z největších lidskoprávních ostud, které si s sebou, coby majoritní společnost, neseme.
Postavit se k nedobrovolným sterilizacím převážně romských žen, které se prováděly na území Československa i České republiky převážně mezi lety 1966 až 2013. A které zničily životy tisícům žen i jejich rodinám.
Čtěte také
K tomu, jak sterilizace probíhaly, je u nás nespočet svědectví. Diskriminační politika bývalého socialistického Československa se k Romkám i jiným ženám chovala neúprosně. Ke sterilizacím docházelo bez jejich vědomí, často v situacích, kdy byly ženy nejzranitelnější.
Myslet si, že tato praxe skončila s pádem komunismu, by však byl velký omyl. Romské ženy byly sterilizované i po roce 1989, jsou známé i případy sterilizací z nedávné minulosti. Nejde tedy jen o komunistickou historii.
Pak přišla frustrace
Počáteční nadšení ze slíbených odškodnění velmi záhy vystřídala frustrace. Především proto, že žádosti přenášejí odpovědnost za sterilizaci na oběti. Ty musí prokazovat, že jim byla provedena, a to i ve chvíli, kdy žádná dokumentace neexistuje.
Čtěte také
Třeba proto, že ji příslušné nemocnice skartovaly. To se stalo u jedné z ostravských nemocnic, která lékařské záznamy skartovala po pouhých deseti letech – ze zákona by je ale měla uchovat 40 let.
Ženy, kterým byla sterilizace provedena, musejí pro získání odškodnění dokladovat téměř vše. Právě na nich je břemeno odpovědnosti. Musejí shánět nemocniční dokumentaci, výpisy z porodních knih, svědectví svého okolí. Zdá se to logické, ale pro většinu z nich to znamená jen další kontakt s traumatem, který s sebou nedobrovolné sterilizace nesou.
Čtěte také
Musí se vracet na místa, kde k události došlo. Mnohdy přitom jde o situace dekády staré, což ženy nutí znovu a znovu vzpomínat na to, co se jim stalo. Část z nich je přitom pokročilého věku, mají nad 70 let a vybavit si do detailu i půl století staré události, je pro ně složité.
Takovým ženám tak převážně pomáhají lidsko-právní organizace. Na nich dnes leží většina práce s vyřizování žádostí. Oběti doprovázejí do nemocnic, poskytují jim právní poradenství, řeší s nimi důkazní materiál i případné stížnosti směrem k ministerstvu zdravotnictví.
Jako první začal pomáhat ombudsman
Jeho postup už kritizuje kdekdo. Lidsko-právní organizace už od počátku upozorňují, že systém je nastavený nespravedlivě. Ke kritice se nedávno přidal i úřad ombudsmana, u kterého debaty o nezákonných sterilizacích před 20 lety začaly.
Byl to totiž Otakar Motejl, který jako první reagoval na stížnosti převážně romské komunity, která vytrvale referovala o bezpráví a traumatech, spojených se sterilizacemi.
Teď se hraje o jediné: o prodloužení lhůt žádostí o odškodnění. Ta má vyprchat do konce roku 2024. Bylo by minimálně fér, kdyby se časový rámec prodloužil. A také, kdyby došlo k úpravě posuzování.
Oběti nedobrovolných sterilizací by totiž neměly nést odpovědnost za to, co na nich bylo spácháno. Zaslouží si podporu, péči a hlavně spravedlnost.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
