Zuzana Válková: O kouzlu nevědění, hrůze ze slova „nevím“ a taky o střevlích

Ráda bych proto Emily Ogden vzkázala, vzdor riziku společenského znemožnění, protože se slovem „nevím“ je v naší kultuře problém: první kapitola v knize se jmenuje On Catching Minnows. Tedy O chytání střevlí.

Čtěte také

Zuzana Válková: Dobrý den, vítejte v dalším epochálním průšvihu

Že člověk v angličtině nezná slovo „minnow“, nad tím se dá mávnout rukou. Ale že o střevlích nikdy v životě neslyšel česky, to je věc! Přírodovědci (a rybáři) mi prominou malou vsuvku: střevle jsou ty drobné, ukrutně rychlé rybky z čeledi kaprovitých, které už v potoce viděl každý, ale možná by jim říkal „čudly“. Byla by to škoda.

Přistoupíme-li totiž na metaforu Emily Ogden, svět se pro náš úsudek skládá z nepřehlédnutelného hejna drobných, pekelně mrštných rybek. Než na jednu z nich zaostříme, je pryč. I naše pozornost se často chová jako rybí hejno: díváme se jen tam, kam se v obavě z predátora dívají ostatní. Co všechno nám přitom uniká? A jakým skrovným jistotám dáváme přednost před vesmírem možností, čím si nechat zamotat hlavu?

Emily Ogden, brilantní stylistka, je matkou dvou malých synů. Jejich seznamování se se světem je pro ni zdrojem postřehů o tom, co se v dospělosti „ustálí, jak to je“, ale finální tvary věcí a jevů jsou často dohodnuté a sdílené z nedostatku lepších možností. Spisovatelce přitom nejde o vědu a výčet jejích velkých otázek, třeba „co je temná hmota“.

Jde o témata, která odjakživa patří nám všem a sebevětší expert na ně neodpoví: Jak se to stane, mámo, že napřed jsem já ty, pak jsme to my a nakonec jsem já a ty? Kde končí moje já, kde moje tělo a kde začíná svět? Když používáme slovní spojení „s příchodem dne“, proč ho nikdy nevidíme přijít, i když na něj čekáme – to zrovna vždycky hledáme klíče nebo si čistíme zuby?

Výzkum nevědění

Knize On Not Knowing bych křivdila, kdybych ji představila jen jako soubor elegantně formulovaných přeslechů z dětského pokojíčku. Autorka se věnuje i tomu, co nevíme o lásce, smrti, naslouchání nebo třeba dobrém sexu.

Její styl spojuje nejvstřícnější vlastnosti žánru osobního eseje s odkazy na Bibli i světovou poezii. Je výletem po představivosti ženy, která se nespokojila s výrokem „vím, že nic nevím“, ale pokouší se aspoň zlomek z těch věcí pojmenovat.

Mnoho z nich přitom neleží jen za hranicemi jazyka. Nacházejí se i v situacích, kterých se přímo účastníme: Co přesně vědí matky o tom, jak porodily své děti? Víme, jak se to dělá, anebo se nám to spíš stalo?

Rozhodnutí Emily Ogden zkoumat nevědění je obzvlášť osvěžující v době, která fetišizuje chytrolíny, jejichž prostředkem i cílem je ozvěna vlastního žvanění. Kdy se smějeme vzdělancům a nechápeme jejich zodpovědnost říkat „nevím“. To slovo je totiž ohrožením ega i společenských hierarchií. Větu „to se neví jistě“ přitom používáme jako výmluvu, když se nám něčím nechce zabývat.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Emily Ogden svou knihu o opomíjených kouzlech světa otevírá poznámkou o zničené planetě. Všichni na nějaké úrovni víme, co jí jako druh děláme a že s tím zatím nejsme ochotní přestat. To, co se však doopravdy neví jistě, člověku se o tom nechce přemýšlet a radši civí jinam jako rybka z hejna, je, co nás to přehlížení bude stát.

Autorka je publicistka