Zuzana Válková: O nášlapných minách a citu pro větné členy

Složitější je pochopit, že správná odpověď je pouze „Zola“. Nikoliv „Émile Zola“. Nebo třeba „E. Zola“. Letošní hodnotitelé prý naštěstí měli pochopení.

Čtěte také

Zuzana Válková: Historie hysterie a dějiny změkčilosti

Druhá otázka vypadá na určování hrubek v textu: ta i a ypsylon, to je paseka. A spřežky? Ty se opravdu občas pletou. Na to asi má cenu se ptát. Až na to, že na chyby se nikdo neptá. Je třeba přežvýkat 15 řádek o pálivých papričkách, pak si vzpomenout, jaký je rozdíl mezi antonymem a prostým záporem, a vybrat jednu ze čtyř možností, jejichž účelem je člověka co možná nejvíc dezorientovat.

Další otázka je masakr velkými písmeny. Ale dobrá: maturant snad musí strpět trochu ritualizovaného týrání, aby si vstup do dospělosti zasloužil. Zato spisovatelka Petra Hůlová, ta si poslední maturitní otázku citovanou serverem Seznam Zprávy opravdu nezasloužila. Před lety si dala práci, aby sepsala Paměť mojí babičce, a maturanti jí teď ve větách počítají příslovečná určení. Člověk by se skoro vsadil, že kdyby to spisovatelka tušila, tak by se příslovečným určením vyhnula, pokud by nešlo o život. Nebo o smysl textu.

Příslovečná určení

Čtěte také

Zuzana Válková: Pozor na to, co si přeješ. Ať nedopadneš jako Frank Schaeffer

Ovšem na ten se taky nikdo neptá, takže to nevadí. A vůbec je to celé vzrušující: nejtěžší otázky samozřejmě neověřují jazykové kompetence, ale schopnost nešlápnout na minu. Připomínají, jak můžeme být rádi, že nás v mladém věku společnost pustila přes práh. Člověk by úlevou vyrazil do pracovny, kde snad ještě schraňuje maturitní vysvědčení, a nechal si ho zalít do betonu pro případ, že by mu ho chtěl někdo odejmout.

Mohlo by se zdát, že v jádru mého sebetestovacího experimentu, ve kterém jsem šlápla na pěkné tři miny z pěti, je stížnost na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, které maturitní testy připravuje. Ministr školství Petr Gazdík ostatně před několika dny odvolal jeho ředitelku Michaelu Kleňhovou. Znovu se tedy bude rokovat o tom, jak mají vypadat státní maturity, a k tomu se povede hovor o tom, co vlastně máme děti učit. Jako bonus se nejspíš budeme dozvídat, co všechno v systému „nejde změnit ze dne na den“.

Čtěte také

Zuzana Válková: O ekonomice pozornosti a truhlách zlata za to, že jsme si něčeho všimli

Připojím proto čerstvou zkušenost s diktátem pro druhou třídu: napiš bez chyby, co ti říkám, ale pozor, od toho se známka odvíjet nebude. Dostaneš ji podle toho, jestli správně určíš slovní druhy a přiřadíš jim čísla. Pokud napíšeš dobře všech pět vět a určíš slovní druhy, pořád ještě můžeš dostat kouli, protože si spleteš způsob, jak je číslovat. Dá se z tohohle vinit Cermat?

Problém se vzděláváním dětí v 21. století je tak komplexní a hluboký, že i když se člověk nejdřív směje, protože to má sám z krku, na konci je mu těžko. To, co od práce s textem potřebujeme a v čem se Češi pravidelně řadí na chvost vyspělých států, je prostá, leč zásadní schopnost dobrat se jeho smyslu. Jak české děti naučíme, aby poznaly dezinformace – anebo rovnou hloupou a nebezpečnou knihu?

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Vzpomeňme třeba na Tábor svatých, o kterém jsme si na tomto místě už vyprávěli. Jde o knížku, která přes 50 let živí konspirační teorie a coby próza je to komický šestákový román. Jak autor finguje úroveň, a zároveň živí nenávist, je patrné z prvních stran. Pozná to každý, kdo v životě četl dobrou knihu a pochopil ji.

Ještě že nic takového po dětech nechceme. Stačí, když v té parodii na literaturu správně podtrhají příslovečná určení.

Autorka je publicistka