Zuzana Válková: Dobrý den, vítejte v dalším epochálním průšvihu
Že bude zle, to jsme věděli, a nikdo nám to nemusel říkat. Stačilo někde vzadu v hlavě držet záběry z blíže neurčeného čínského města, na nichž lidé v prosinci roku 2020 padali tváří k zemi v důsledku nové, nepojmenované nemoci. Později se ukázalo, že ty první, strašlivé obrazy z Číny byly podvrh.
Přesto jsme už v březnu 2021 sledovali rozšiřování ohniska nákazy novým koronavirem v blízkosti amerického města Seattle. Nikdo nám nemusel z televize přednášet, že tím začíná dějinná kapitola, od které netušíme, co čekat.
Čtěte také
Tehdejší nejistota byla paralyzující a každý se s ní vyrovnával po svém. Někdo ji ignoroval. Jiný napřel svou pozornost ke studiu „spike proteinů“. Jiný se problémům vysmíval: popírání ostatně funguje na ledasco.
Všichni si však vybavíme čekání na prvního nemocného v Česku. Přípravy na první pandemickou vlnu, která se nám nakonec vyhnula. Nejspíš si vzpomeneme i na chvíle, kdy se celý svět zpomalil a ztichl natolik, že kdyby z nebe spadl špendlík – do Německa, Kanady nebo na jižní Moravu, možná bychom ho slyšeli.
Bude třeba zabrat
Čtěte také
Na přemýšlení, jak jsme více než dvouletou krizi zvládli, nakonec nebyl čas. Protože když bylo zle podruhé – a pořád ještě je – nikdo nám to oznámit nestihl. Ano, náznaky tu byly dlouho. Ale kdyby nám někdo novou válku v Evropě hlásil, věřili bychom mu? Věřil někdo v prosinci a lednu letošního roku americkým zpravodajským službám?
Probuzení do únorového rána, kdy Rusko vtáhlo na Ukrajinu, si budeme pamatovat napořád. Šok, zlost, žal, strach – emoce fungují jako žíravina, která leptá dokonale prokreslené obrazy do kovové desky naší paměti. Nepochybně si budeme pamatovat i noc, kdy Rusové ostřelovali Černobyl: to zhoupnutí žaludku i myšlenky na to, kam schováme děti, kdyby došlo na nejhorší.
Kdyby nám v tomhle případě někdo oznamoval, že to Rusové udělají, nikdy, nikdy mu nebudeme věřit. Místo toho jsme raději věřili, že Putin válku rychle vzdá. „Musí mu to přeci dojít, třeba se svých cílů zřekne z leknutí – během pár dní si uvědomí, jak strašlivou chybu udělal, svět se na něj hněvá a bude mu to… líto?“ Tohle jsme si v sebezáchově říkali, o tomhle se ubezpečovali, ale nic z toho se zatím nestalo.
Čtěte také
Před pár dny se nám oznámení, že bude znovu zle, konečně dostalo. Premiér Petr Fiala vystoupil v televizi s projevem, jehož náplní bylo varování před tím, že se nám teď nějakou dobu povede špatně. Ne, že bychom to nevěděli. Ne, že bychom neviděli, kolika lidem se už špatně vede. Ale psychologický rozměr tohoto kroku má v kontextu uplynulých dvou let zvláštní význam. Zatímco svým dětem obvykle tvrdíme, že trhání zubu nebolí, případně že to „bude rychlé“, dospělý člověk musí umět naložit s informací, že bude třeba zabrat. Nejen pro sebe, ale taky pro ty, kteří už nemají, jak víc by se uskrovnili.
Fialův projev byl – u vědomí vší kritiky, která se na něj pak snesla – šokujícím způsobem profesionální. Je mi líto, že to musím říct, ale v českém kontextu je schopnost pojmenovat problém, vysvětlit ho a říct, co se s ním bude dál dělat, anomálie, a nikoliv pravidlo. Povahu a správnost navrhovaných řešení ke zvládnutí krize, do níž se sesouváme, nechám k posouzení jiným. Jisté je, že je budeme testovat posíleni zkušenostmi, které jsme – aniž jsme chtěli – nasbírali během posledních dvou let.
Přežili jsme totiž novou morovou ránu. Přežili jsme ostřelování Černobylu. Bylo by proto skvělé, kdybychom jako společnost zvládli nedostatek peněz.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
