Zuzana Válková: O mýtech, konspiracích a natvrdlé epifýze

24. červenec 2022

Ne, že by to něco trvale řešilo, takový útěk k mýtům, ale řekněme si upřímně: venku je vedro, lidé věří divným věcem a člověk z toho může být trochu nervózní. Vyberme pár bizárů z poslední doby, třeba: Česká lékařka, nositelka příslušného titulu, varuje před vápennou krustou tvořící se na našich šišinkách z přemíry škodlivých fluoridů a vápníku. Neříká sice, zdali a jak nános otlouci kladívkem, zato nabízí dietu a kurzy aktivace třetího oka.

Další: Americká spirituální influencerka, což je titul ve své vlastní kategorii, při své pražské zastávce nabízí moudrost i hrnečky s nápisem „nemůžeš držet něčí ruku, aniž by byla držena tvá ruka“. A poslední: Sousedka z vedlejšího domu, jejíž titul je nepublikovatelný, zase světu radí, že na rýmu je v horku nejlepší kousek pocukrovaného citronu zasunutý do nosu.

Čtěte také

Ne, že by to něco řešilo, takový útěk k mýtům, ale číst si o severském bohu Ódinovi visícím z kosmického stromu Yggdrasilu najednou člověka překvapivě zklidní. Smířlivost i odvaha ponořit se do lázně lidské představivosti, aniž by se člověk týral otázkou „Jak si tohle, herdek, může někdo myslet?“, sálá třeba z českého religionisty Jana Alatyra Kozáka.

Ten ostatně vloni napsal krásnou knihu právě o Ódinovi. No, a před čtvrt rokem mu vyšel Monomýtus: syntetické pojednání o teorii mýtu, což intelektuálně plachému člověku možná moc neřekne, ale my si mezi sebou můžeme povědět třeba tohle: lidé myslí svět, vesmír a sebe samé tak báječně divným způsobem, že rozčilovat se nad pocukrovaným citronem zasunutým do nosu by bylo malicherné.

Úlomky drátu

Čtěte také

Před časem jsme si na tomto místě povídali o skvělé knize pojednávající o věcech, o kterých nepřemýšlíme. Jmenovala se O nevědění, On Not Knowing. Monomýtus jde na věc právě z opačné strany: ukazuje, jak si my, lidé, vytváříme příběhy, do kterých se vejde nejen celý svět, ale i to, co je v něm, za ním, nad i pod ním. Děláme to proto, abychom nasytili svůj hlad po smyslu a naději, abychom zahnali strach a smrt nebo se třeba stali lepšími lidmi.

Kozák ve své knize ukazuje, jak fascinující vlastnosti tyhle příběhy mají, jak od nás vyžadují, abychom do nich vložili kus vlastní duše, a zároveň se vzpouzejí našim snahám rozebrat je na prvočinitele. Dokladuje, že mýty můžeme analyzovat na řadu způsobů, z nichž každý má své kouzlo, ale že se v nich pak nejspíš dočteme to, na čem od počátku stojí naše metoda.

Hledáme-li v nich libido, bude tam. Pokud v nich budeme pátrat po boji mocenských struktur, najdeme je v nich. Kdo si do děje bude chtít dosadit historické postavy, aby se mohl radovat, jak si generace našich předků báječně zapřeháněly, vytipuje si v minulosti vhodné vojevůdce a pak může tvrdit, že „to byli oni“.

Čtěte také

Je to krásné, protože si člověk uvědomí, že vlastnosti příběhů, kterým možná „nerozumíme“, ale něco v nás probouzejí, jsou natolik sofistikované, že se na nich dá postavit kariéra založená na velejemných operacích s ratiem. O řád nižší a hrubší struktury, konspirační teorie, s některými aspekty mýtů pracují také. Jan Alatyr Kozák na ně hledí s pochopením lékaře, kterému je jasné, proč k němu pacienti chodí simulovat, a je na ně v rámci možností hodný.

Zuzana Válková

V předchozích řádcích jsme sice nepostihli to hlavní, s čím v knize Monomýtus přichází, ale jeho neposuzování, až nadšené pozorování člověka vybaví novou metodou, jak se s konspiracemi i nahodilými ústřely v úsudku vypořádávat. Aspoň na chvíli je může vnímat jako úlomky stejného drátu, ze kterého by teoreticky mohl vzniknout filigrán.

Ale ta kalcifikovaná šišinka, jakkoliv člověk myslí na zlatá vejce, ve kterých spí nový svět, to je fakt strašná blbost.

Autorka je publicistka

autor: Zuzana Válková
Spustit audio