Pražské jaro, invaze a Američané v roce 1968. Na otočení kormidla nebyl čas

18. srpen 2018
Lyndon Johnson, 36. prezident USA, ve funkci byl v letech 1963-1969

Pozice Spojených států tváří v tvář československému vývoji v roce 1968 byla do značné míry podobna té v roce 1948, možná byla ještě slabší.

Československo bylo už pevně usazeno v sovětském satelitním bloku a USA měly v té době víc než dost vlastních starostí. Navíc i reformní křídlo KSČ nemělo sebemenší úmysl rychle a razantně zlepšit vztahy se Západem a tím si aspoň trochu pojistit svou pozici.

Otázkou je, zda to vůbec bylo možné v situaci, kdy sovětské vedení dávalo od počátku najevo, že kvůli Československu je ochotno případně riskovat i vojenský konflikt. Americký velvyslanec v Československu ovšem tentokrát projevil daleko větší prozíravost než jeho předchůdce Laurence Steinhardt. 

Alexander Dubček v roce 1968

Velvyslanec Jacob Beam měl s východním blokem opravdu důkladnou zkušenost, před svou československou misí byl velvyslancem mimo jiné v Jugoslávii a Polsku. Američané v Praze ovšem nebyli schopni na přelomu let 1967 – 68 do detailu „přečíst“ situaci uvnitř KSČ, hlavně co se týkalo zamýšlených personálních změn.

Podle kusých zpráv o tom, kdo by měl nahradit v čele komunistické strany Antonína Novotného (podle Beama to mohl být Oldřich Černík a překvapivě také Drahomír Kolder), se ovšem opravdu nedaly dělat žádné závěry. I po nástupu Alexandra Dubčeka počátkem ledna 1968 velvyslanec Beam nevěděl, co si o novém tajemníkovi má myslet, vzhledem k naprostému nedostatku relevantních informací o jeho dřívějším působení i plánech do budoucna.

Ing. Oldřich Černík - Československý premiér v letech 1968–1970. Jeden z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968

Velvyslancova analýza Dubčekova nástupu k moci v lednu 1968 je opatrná a zároveň politicky velmi prozíravá: 

„Musí (Dubček) získat plnou kontrolu nad stranickým aparátem, což se mu zatím nepodařilo, a může to trvat celé měsíce… Zatímco si Dubček upevňuje pozici, vnitřní politika se vyvíjí vlastní cestou nebo se řeší nahodile. To platí o studentských protestech, intelektuálním kvasu i celé důležité ekonomické reformě. Až počáteční naděje progresivistů a veřejnosti ochladnou, mohou nahodilá a nekoncepční řešení přestat fungovat, vnitřní krize se může prohloubit, a to může stranu přinutit k přijetí takové tvrdší pozice, která bude více odpovídat tlaku celého komunistického bloku.“

Tolik americký velvyslanec Jacob Beam v telegramech do Washingtonu. Zároveň nevylučoval, že při větší razanci československých politiků by se mohlo podařit uhájit si určitou míru nezávislosti, alespoň v hospodářských vztazích, když už ne co do politického ukotvení.

Nahý v trní

V každém případě pohled z perspektivy USA, ale i západní Evropy daleko realističtěji ukazoval skutečnou míru rizika, jaká Československu v případě větších politických reforem hrozila.

Okupace Prahy sovětskými vojsky v roce 1968

Samotní reformisté ve vedení strany si toho asi byli vědomi, jenomže od začátku zvolili nepříliš šťastné řešení. V akčním programu KSČ z března 1968, který byl ostatně vývojem ve společnosti rychle překonán, se o zahraniční politice prakticky nic neuvádí, respektive těch pár řádek představovalo fráze o boji za mír a proti imperialismu – s průhledným záměrem, že pokud budeme v zahraniční politice držet s Kremlem basu, to ostatní ho nebude tolik dráždit. Úvaha, jež se ukázala mylná.

Československo se tak v roce 1968 ocitlo v pozici nahého v trní, kterému sice všichni tak nějak vyjadřují sympatie, ale to je tak všechno. Kromě toho, že na otočení kormidla bylo velmi málo času, nechtěli nebo nedokázali reformisté jakýkoli koncepční postoj vůči Západu ani zformulovat, natož prosadit. Mimochodem, návštěvy Ceausesca a Tita se odehrály až těsně před invazí, pokud bychom hledali hypotetické spojence na Východě.

János Kádár

Rovněž maďarská úloha v československých záměrech mohla být daleko větší, koneckonců Maďaři měli s takovými věcmi jako sovětská okupace bohaté zkušenosti a János Kádár přes všechny své chyby nebyl politikem, který by nedokázal československé vedení poučit o tom, jak se dělá kvadratura kruhu.

Americká politika v té době žila hlavně svými starostmi – byl volební rok, Lyndon Johnson se rozhodl už znovu nekandidovat, v zemi se pravidelně demonstrovalo proti válce ve Vietnamu a k dovršení všeho byli v první polovině roku zavražděni Martin Luther King a demokratický prezidentský kandidát Robert Kennedy.

Večer 20. srpna – v době, kdy už invaze byla v plném proudu – se nechal u prezidenta Johnsona ohlásit sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin. Jeho prohlášení bylo natolik závažné, že jej slovo od slova četl. Mimo jiné řekl doslova:

V letech 1962–1986 byl Anatolij Dobrynin sovětským velvyslancem v USA

„Chceme, aby prezident Johnson věděl, že tyto kroky podnikáme na žádost československé vlády. Jsou diktovány snahou posílit mezinárodní mír a že se v žádném případě nedotýkají zájmů Spojených států ani kterékoli jiné země.“

Historikové se o reakcích na toto vystoupení do značné míry přou – podle některých pramenů měl Johnson zprávu přijmout v podstatě klidně, podle jiných zdrojů byl naopak konsternován a on i celá jeho administrativa přijala razantnost sovětského postup vůči Československu s naprostým zděšením.

V každém případě považoval Johnson situaci za natolik vážnou, že ráno 21. srpna zavolal republikánskému prezidentskému kandidátu Richardu Nixonovi a podrobně ho informoval o tom, co se děje. Vzácný záznam tohoto telefonátu také v  pořadu zazní.

Pro československé a americké politiky toho léta jako by paradoxně platilo totéž – domnívali se, že vývoj je nevyhnutelný, proti invazi reálně nic udělat nemohou, a proto také nic neudělali. Na druhou stranu s tímto druhem fatalismu obvykle totalitní státy typu SSSR bohužel počítají. Tak jako se československým politikům až na výjimky nepodařil čestný ústup a důstojná prohra, i Západ se o československý osud přestal zajímat prakticky okamžitě.

Srpen 1968

Jestliže upadnutí do Stalinovy náruče v únoru 1948 ještě povzbudilo demokratické síly  činit jakási protiopatření, aby se podobný převrat už v Evropě neodehrál, pak okupace Československa v srpnu 1968 už skutečně byla jen, jak se vyjádřil jistý francouzský diplomat, dopravní nehodou na cestě k détente. Svědčí to i o tom, jak výrazně upadl význam a prestiž Československa za těch 20 let komunistické vlády.

Na závěr stojí za to ocitovat pár vět z Dobryninova prohlášení k prezidentu Lyndonu Johnsonovi zcela přesně: „V souladu s tím dostaly sovětské vojenské jednotky rozkaz vstoupit na československé území. Samozřejmě, že odsud budou bezodkladně staženy, až zmizí současná bezpečnostní hrozba, a až samy usoudí, že není potřeba další přítomnosti spojeneckých sil.“

Je občas legrační brát diplomacii agresivních států doslovně: do důsledků vzato, bezpečnostní hrozba tedy nejspíš trvala až do roku 1990. Hle, jak špatné vysvědčení pro Biľaka, Husáka a další protagonisty následujících let. Zřejmě nebyli dost spolehliví, aby se vojska mohla stáhnout zpátky. Anebo že by to bylo tím, že si Moskva vždycky všechno raději ohlídá sama a místní kolaboranty už pak k ničemu nepotřebuje? 

Spustit audio
autor: Jan Sedmidubský