Novináři od jara do zimy. Dokument nejen o redakčním životě v letech 1968–1969

Dušan Havlíček se ocitl přímo v centru moci, v budově stranické centrály na pražském nábřeží, které dnes dodnes nese jméno problematické osobnosti Ludvíka Svobody. A jen co se trochu seznámil s poměry v tomto kafkovském labyrintu a pochopil, jak funguje stranický aparát, začalo mu být jasné, že reformní proces takzvaného pražského jara musí dřív nebo později ztroskotat.

Svědectví Dušana Havlíčka

Podle Havlíčkových vzpomínek většina stranických funkcionářů zůstala během jara a léta 1968 na svých místech ještě z éry Antonína Novotného a vesele se věnovala nicnedělání a intrikaření. Ti lidé dál fungovali jako různí tajemníci, podtajemníci a šéfové oddělení ve stejném stylu jako dosud, jako by se nechumelilo.

Čtěte také

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Svědek zrady. Příběh Dušana Havlíčka

Dokázali se tvářit bodře, vstřícně a s dostatečnou servilností k novému „reformnímu vedení“, přitom jejich hlavním cílem pochopitelně bylo zůstat ve funkcích plných nezasloužených výhod. Na tom by nebylo nic tak nepochopitelného, schopnost byrokracie přežít různé režimy je pověstná.

Horší bylo, že neměli protiváhu – takzvaní reformisté v čele s prvním tajemníkem Dubčekem nikdy neměli jasnou strategii (snad kromě myšlenky vyměnit většinu ústředního výboru strany při plánovaném sjezdu v září 68), jak vlastně reformní proces pragmaticky vést.

A také jak naložit s výbuchem svobody, který na jaře a zvlášť po zrušení cenzury v československé veřejnosti nastal. Nesměli si příliš rozhněvat sovětské vedení, a zároveň věděli, že „zařadit zpátečku“ nebo přinejmenším začít demokratizační proces brzdit by znamenalo vyprovokovat lidový odpor, jehož mohutnost a následky si vůbec nedovedli představit.

Natáčení s Dušanem Havlíčkem začalo na jaře 2018, bohužel jeho horšící se zdravotní stav nakonec znemožnil nahrávky ve výsledném dokumentu použít (zemřel v květnu 2018). Jeho svědectví o tom, jak spolu nedobrovolně a vcelku marně zápasilo vedení strany a média, mě ovšem nepřestávalo lákat jako téma.

Příběhy z opačného břehu

Nakonec se mi podařilo spojit se s dvěma lidmi, jejichž novinářská situace byla v roce 1968 trochu odlišná, a kteří zároveň měli schopnost při svém vzpomínání analyzovat své tehdejší pocity (často i absenci těchto pocitů) a myšlenky, kam se vůbec vývoj může dál ubírat.

Eda Kriseová|foto: Archiv Edy Kriseové

Jiří Sekera byl od června 1968 zástupcem šéfredaktora Rudého práva (v redakci v té době výrazně posílilo reformní křídlo, aniž by ovšem nabylo vrchu) a od 22. srpna rozhodnutím mimořádného Vysočanského sjezdu jeho šéfredaktorem. Eda Kriseová, budoucí spisovatelka a v té době externí reportérka Mladého světa a Literárních listů, se v létě 1968 vydala na novinářskou cestu do Izraele a šok z okupace tedy zažila daleko od domova.

Z těchto dvou zdánlivě málo kompatibilních novinářských i lidských osudů se nakonec začal klubat napínavý a mnohovrstevnatý příběh novinářské práce pod hrozbou okupace, která nad reformním procesem visela už začátkem léta 1968.

První máj a redakční bitky

Byla to doba nejen šťastného prvomájového veselí (Kriseová se ho zúčastnila po mnoha letech). Při tom slavném Prvním máji se lidé dokonce nebáli veřejně vyjadřovat touhu po svobodných volbách! Zároveň to ovšem byla doba divokých hádek na redakčních poradách (zřejmě nejen Rudého práva), kde redaktoři neustále řešili, co se v novinách může/musí a nemůže/nesmí objevit, aby se dobrá věc podařila a přitom se to nepřehnalo.

Jiří Sekera (zcela vpravo) s redaktory Rudého práva na návštěvě u prezidenta Ludvíka Svobody v září 1968|foto: Archiv Jiřího Sekery

Ke konzervativcům sice patřil i šéfredaktor Oldřich Švestka, ten už se ale pomalu dobrovolně vzdával kontroly nad vývojem a cítil, že jeho vliv se začíná blížit nule. Právě Jiří Sekera se pak po Švestkovi dostal do horkého křesla, kdy měl po srpnu 1968 takzvaně vyvažovat psaní listu mezi hájením zbytků reformního procesu a „realistickou“ redakční politikou, která se prakticky rovnala znovuzavedení cenzury.

Ústupové boje pak přetrvávaly až do 17. dubna 1969, kdy byl definitivně konec. V tom okamžiku o „uvolnění z funkce“ požádal nejen první tajemník Alexander Dubček, ale i dosavadní šéfredaktor Rudého práva Sekera.

Eda Kriseová nastoupila do redakce Listů na podzim 1968 na přímou výzvu Ludvíka Vaculíka, ovšem ani ona si nedělala velké iluze o tom, kam směřuje pookupační vývoj. Věnovala se převážně sociálním reportážím z pražských domovů důchodců a symbolicky svoji poslední reportáž před Husákovým nástupem zveřejnila v Listech po reportážní cestě na pohřeb Jana Zajíce, a tedy jen pár týdnů před zastavením Listů.

Být novinářem? V tomto režimu?

Opakovaně jsem se svých protagonistů ptal, jaké vlastně měli od studentských let představy o tom, jak být novinářem v režimu, kde jde o povolání do značné míry nesvobodné a velmi závislé na momentálním politickém klimatu. Oběma byla od počátku situace více méně jasná, ale přesto byla silnější touha psát.

Mezi pohřbem Jana Palacha a Jana Zajíce Eda Kriseová definitvivně pochopila, že reformní proces roku 1968 definitivně skončil|foto: Archiv Jiřího Sekery

Sekera i Kriseová se během 50. a 60. let postupně uplatnili v dobovém tisku. Jiří Sekera se profiloval jako novinář s ekonomickým zaměřením a Eda Kriseová po krátké epizodě v časopise Svět v obrazech zakotvila jako reportérka Mladého světa, kde také zažila svou první zkušenost s výslechem na StB.

„Já jsem je nesnášela, hlavně ten jejich bodrý smysl pro humor. A tu jejich bohorovnost, s jakou nás do toho uvrtali. Vůbec to neměli připravený.“ Kriseová je i po letech vůči reformistům z roku 1968 velmi kritická, a moc se tomu ani nelze divit.

Dodnes vlastně není vysvětleno, jakým myšlením byli reformní komunisté postižení, když si představovali, že se mohou bez rozpaků pustit do budování socialistické demokracie (nebo demokratického socialismu, jak chcete), aniž by jim někdo připomenul předešlé debakly, katastrofy a zločiny dvacetileté vlády jejich strany.

Řečeno tvrdě, ale logicky: ti, kdo nepřišli o selský rozum, si přece museli pomyslet něco ve smyslu výborně, obrodný proces je skvělá věc a určitě je potřeba v tom pokračovat. Ale KSČ, a především její horní patro, by si nejdřív mělo kleknout na kolena a odprosit obyčejné lidi a především nestraníky za to, co tu komunistická strana dvacet let prováděla. Pak projít testem svobodných voleb, a teprve poté se pouštět s novým mandátem do nějakých reforem čehokoliv.

Se Sovětským svazem za zády

To, co se po faktickém zrušení cenzury na jaře 1968 mezi vládnoucí stranou a sdělovacími prostředky odehrálo, byla tedy vlastně jakási tichá dohoda. Reformní křídlo strany potřebovalo mít novináře na své straně, ale zároveň vědělo, že přílišná podpora znamená zároveň kompromitaci před Sověty. Šlo tedy ve skutečnosti o to, kam až je možno ve stále ještě autoritářském režimu dotáhnout demokratizaci, aby se co nejvíc podobala demokracii?

Historické vydání okupačního Rudého práva ze srpna 1968 se dnes už pomalu rozpadá... |foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

O tom, jak klamné signály vydávala KSČ a její reformní představitelé hlavně během jara 1968, svědčí i několik akcí, které byly pro budoucnost zaznamenány i ve zvukové podobě techniky Československého rozhlasu. Šlo o takzvaná „setkání mládeže s představiteli politického života“, kde se při diskusích jeviště s hledištěm (respektive hlediště se ptalo a jeviště poměrně velmi otevřeně odpovídalo) občas šlo na ostří nože.

Úlohu odvážného bořitele dosavadních pořádků na sebe bral hlavně Josef Smrkovský, který se na mítinku ve Slovanském domě v březnu 1968 dopustil i těžko uvěřitelného výroku: „Přátelé, pokud si někdo myslí, že u nás stále ještě řídí věci Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí, ty doby už jsou pryč.“ Normální reakcí na takový výrok by mohl být pocit, že Československo už se demokracií stalo, aspoň co do svobody projevu.

Jenomže tak jednoduché to nebylo. Sám Smrkovský o týden později na mítinku na pražském výstavišti všechny varoval, ať se laskavě podívají na mapu Evropy, na ambice Západního Německa a hlavně sudetských Němců na „revanš“. A dodal: „Já bych tedy klidné spaní neměl, kdybychom v těchto věcech byli sami a neměli za sebou Sovětský svaz…“ Nebyla právě toto jedna z klíčových vět pražského jara?