Vydejte nám šáha – nic se vám nestane

22. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví navštívil v srpnu 1977 Československo

Možná jste tu scénu viděli v oscarovém americkém filmu Argo z roku 2012 – skupina divoce protestujících studentů se dobývá do budovy ambasády Spojených států v Teheránu.

Nakonec první z nich přeleze zábradlí, a v podstatě nebráněná budova velvyslanectví, je během několika desítek minut obsazena mladými fanatiky, kteří se rychle rozhodnou pro radikální řešení: okupaci ambasády a zadržení všech lidí, kteří právě byli v budově.

Íránská revoluce: řada mužů s obrázkem ajatolláha Chomejního (1978)

Film Bena Afflecka ovšem líčí příběh několika amerických diplomatů, kteří na nic nečekali a zavčas uprchli na území vedlejšího kanadského velvyslanectví.

Po několika týdnech nervů a supertajných příprav mezi CIA a kanadskou vládou, se v lednu 1980 dostali na falešné kanadské pasy zpátky do vlasti. To štěstí neměla většina pracovníků velvyslanectví USA, která počínaje 4. listopadem 1979 strávila v budově velvyslanectví a později v íránských vězeních, celkem 444 dní.

Co jim hrozilo? Smrt zastřelením nebo přinejmenším obvinění ze špionáže, což by se v případě íránského soudu rovnalo zřejmě tomu samému.

Monarcha, který se nesměl vrátit

Kamenem úrazu byl v americko-íránských vztazích okamžik, kdy na počátku roku 1979 opustil zemi íránský monarcha Muhammad Rezá Pahlaví. V Íránu v té době propukla náboženská a politická revoluce – spíš šlo o převrat, protože jakmile se z exilu vrátil duchovní vůdce Ajatolláh Chomejní, začal prakticky o všem rozhodovat sám, respektive s oddanými lidmi.

Íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví v roce 1977, dva roky před islámskou revolucí

Ze západně orientované, k liberálnímu životnímu stylu směřující íránské monarchie, se tak během rekordně krátké doby stal de facto středověký teokratický stát.

Kde se odpůrci režimu zavírali a věšeli. Kde lidé přišli o veškerou myslitelnou svobodu, a to včetně svobody oblékat se jinak než podle přísných zásad koránu. Kde prakticky začali vládnout náboženští fanatici v čele s Chomejním.

Potíž byla v tom, že ani šáhův předešlý režim nebyl žádnou demokracií – panovník vládl i za pomoci brutálních metod své tajné policie. Západní modernizaci Íránu prováděl bez ohledu na íránské duchovenstvo, ale také bez podpory mnoha vrstev Íránců, především těch chudších a nábožensky založených.  

Důsledkem bylo mimo jiné vystupňované nepřátelství Íránců k USA, tím spíš, že se Rezá Pahlaví nakonec po krátkém pobytu na Bahamách a v Mexiku ocitl na území Spojených států. Ty mu po jistém váhání poskytly azyl, a to proto, aby se mohl začít léčit s rakovinou.

Omluvte se a nevměšujte se

Od listopadu 1979 do ledna 1981 se situace rukojmích v zásadě nezměnila. Íránci odmítli jednat, dokud nebude šáh vydán zpět do Teheránu, to ale bylo pro Američany nemyslitelné.

President_Elect_Ronald_Reagan_and_President_Jimmy_Carter_na-sirku.jpg

Další podmínkou byla americká omluva za podporu šáhova režimu a příslib nevměšovat se do vnitřních záležitostí Íránu.

Tuto podmínku Američané ani splnit nemohli, i kdyby chtěli. Protože o tom, co takové vměšování znamená a obnáší, rozhoduje vždy ten, kdo tento požadavek „nevměšování“ nastolí. Není ostatně náhodou, že tuto formulaci používaly takřka bez výjimky režimy více či méně despotického charakteru.

Carter neuspěl

Poté, co v roce 1980 nemocný šáh v Egyptě, jediné zemi, která mu byla ochotna poskytnout azyl, zemřel, a po neúspěšném pokusu americké armády osvobodit rukojmí, se nakonec celá kauza dovlekla až do ledna 1981. Asi se tehdy měla stát pokusem jakéhosi nového Íránu udělat gesto ve prospěch tehdy nově zvoleného amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Teherán oficiálně oznámil propuštění zbylých 52 rukojmích odpoledne 20. ledna 1981. Až po přísaze nového prezidenta. Jimmymu Carterovi se tedy jeho poslední přání ve funkci prezidenta, tedy dočkat se návratu rukojmích domů, nesplnilo.

Zato se dočkal pokoření, a to po nezdařené vojenské akci nazvané Orlí spár v dubnu 1980. Měla osvobodit rukojmí přímo v Teheránu, ale skončila logistickým fiaskem uprostřed íránské pouště. Nejspíš taky Cartera stála křeslo v Bílém domě.  

Bilance íránské revoluce

Dnešní poměry v Íránu můžeme s jistou nadsázkou nazvat pozdní normalizací. Výsledky revoluce jsou po 40 letech žalostné: materiální strádání, statisíce mrtvých a padlých při popravách nebo válečných konfliktech se sousedy.

Pravidla přežívání v teokratickém režimu se dodržují, ale vlažně a z donucení. Zvlášť mladí Íránci si o režimu, a o svých perspektivách v Íránu, myslí své. Raději to nedávají moc najevo. Nějaký nový a fanatický útok na kteroukoli západní ambasádu si asi už dnes přece jen nelze tak snadno představit.

Íránská revoluce (1979)

Hospodářská situace Íránu se za Chomejního ani jeho nástupců rozhodně nezlepšila. Přes dočasné výkyvy jsou vztahy se Spojenými státy konstantně u bodu mrazu. Reforma celého systému k větší otevřenosti postupuje po milimetrech, pokud vůbec.

Prioritou státu je jeho jaderný program a pocit, že čím víc se nás okolní svět bude bát, tím lépe se budeme mít. Diplomatické styky mezi USA a Íránem skončily po aféře s rukojmími a dodnes nejsou navázány. 

Spojené státy jsou v Íránu diplomaticky přítomné jen virtuální ambasádou na webu. Nezbytná agenda se vyřizuje prostřednictvím švýcarské mise. Mimochodem – v případě Kanady, která přerušila diplomatické styky s Íránem v roce 2012, je touto zprostředkovatelskou zemí Turecko.

V budově dnes už bývalého amerického velvyslanectví v Teheránu se dnes nachází muzeum americké špionáže s dobovými technickými artefakty z obsazené budovy. Taky s divokou náboženskou výmalbou na zdech. Těžko říct, zda tam obyvatelstvo chodí dobrovolně, nebo tam mládež prostě chodit musí.

Celý pořad Jana Sedmidubského najdete v audiozáznamu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související