Jaderné nebezpečí. Jak využívala západní i východní propaganda strach z atomové bomby?

Obě velmi rázně ukončily druhou světovou válku: Japonsko šest dní po bombardování druhého zasaženého města – Nagasaki – oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci, čímž byly ušetřeny životy mnoha vojáků, kteří by jinak museli proti Japonsku bojovat.

Zemřely však desetitisíce civilistů, a to na následky atomového výbuchu v Hirošimě a Nagasaki. Tím se začala psát nová éra: éra atomového nebezpečí.

Bomba a propaganda

Čtěte také

„Stávám se smrtí, ničitelem světů.“ Oppenheimer atomovky litoval, v týmu měl sovětské špiony

Ve stejné době se pomalu, ale nezadržitelně začala spouštět železná opona mezi demokratickým Západem a Východem pod sovětským dohledem. Obě strany začaly s motivem atomové války pracovat (obzvláště poté, co se sovětské straně podařilo také získat tuto ničivou zbraň) a hlavním motivem propagandy byl strach z toho, že druhá strana bombu použije.

Vývoji atomové bomby a dějinám jaderného potýkání mezi Východem a Západem se podrobně věnovala minisérie podcastu Vinohradská 12, ve které Matěj Skalický mluvil s expertem na jaderné zbraně Vlastislavem Břízou. Poslechnout si ji můžete ZDE.

Československý rozhlas se jadernému nebezpečí věnoval už od 50. let. Své k tomu neopomněl říci ani profesor Zdeněk Nejedlý ve svém pravidelném pořadu Na okraj dne, v němž se otřel i o Winstona Churchilla.

Náměty pro publicistiku i hry

Pravou žeň však v archivu nacházíme z dob normalizace. Hirošima a Nagasaki jsou v publicistice a propagandě připomínány každý rok. Velice často se tak dělo v cyklu redakce propagandy Horizont.

V roce 1977 pro něj připravila Libuše Petrová pořad Fyzikové, v němž Josef Větrovec a Josef Langmiller jako představitelé hry Friedricha Dürrenmatta Fyzikové a inženýr František Spurný coby odborník společně přemýšlejí na téma atomové hrozby. Pořad byl doprovázen sugestivní hudbou i rozhovory s malými dětmi, mezi nimiž vynikl chlapec, který nechtěl atomovou bombu, „protože to nemám rád“.

Čtěte také

Američané v Japonsku, Stalin v Evropě. Jak by se vyvíjel svět, kdyby USA nepřišly s atomovou bombou?

Vedle publicistiky se tématu ohrožení jadernou katastrofou věnovaly i rozhlasové hry. Jmenujme alespoň některé. Osudu otce atomové bomby Roberta Oppenheimera věnoval hned několik děl spisovatel Jaroslav Putík. Vedle románu to byla i rozhlasová hra Případ Oppenheimer z roku 1962. V režii Josefa Horčičky hráli Karel Höger, Jaroslava Adamová, Otakar Brousek starší nebo Čestmír Řanda.

Morální problematiku svržení atomové bomby na japonská města řešila i rozhlasová hra Kena Myiamoty Pilot, v níž titulní hrdina nedokáže snášet vinu, kterou splněním rozkazu nese. Česká inscenace vznikla v roce 1971.

A jak by mohla dopadnout jaderná havárie, kdyby se nevěnovala dostatečná pozornost bezpečnosti, o tom pojednával Prométheus v plamenech, dramatizace stejnojmenného románu z kdysi velmi slavné pentalogie Katastrofy. Jejími autory byli Thomas Scortia a Frank Robinson. Dynamická a dramaticky pojatá inscenace vznikla v roce 1981 a v režii Jana Lormana tu účinkovala vybraná herecká společnost: Miroslav Moravec, Jiří Adamíra, Josef Vinklář a další. 

Mírové hnutí a kultura

Strach z atomové války však bujel i na západní straně železné opony. Tak jako v roce 1938 vyprodukoval strach z druhé světové války rozhlasovou inscenaci Válka světů, tak se v 50. letech pod vlivem obav z nukleárního nebezpečí objevily filmy o útočících mimozemšťanech a monstrech.

Někteří tvůrci však vzali téma vážně. Jak by vypadal život po nukleární katastrofě, ukazuje film Na břehu z roku 1959, který natočil Stanley Kramer podle románu Nevila Shutea s Gregory Peckem. Odehrával se v blízké budoucnosti, v roce 1965 – a svým tématem byl až prorocký, vzhledem k tomu, že v roce 1962 došlo k největší hrozbě atomové války: Fidel Castro totiž umožnil rozmístit sovětské jaderné rakety na Kubě.

Proti atomové bombě se vyjadřovaly také různé osobnosti takzvaného mírového hnutí. Dnes už je známo, že mnoho jejich aktivit sponzoroval sovětský režim, někteří ale proti válce demonstrovali z přesvědčení.

Protiválečné písně psali Bob Dylan, The Clash, Bobby McGuire nebo třeba Genesis, jejichž píseň Land of Confusion doprovázel klip, v němž se vyděšený Ronald Reagan v podobě loutky-gumáka koupá ve vlastním potu. Československý pop samozřejmě reagoval také, většinou šlo však o režimem vyžádané skladby bez vnitřního zápalu. Výjimkou může být snad Nagasaki Petera Nagyho.

Špatný vtip

Že špatný vtip pronesený před médii může způsobit nemilou situaci, o tom se v srpnu 1984 přesvědčil americký prezident Ronald Reagan. Ten před svým rozhlasovým projevem o zákonu o svobodě náboženských skupin na školách pronesl variaci na první větu svého textu:

Čtěte také

Císař Hirohito. Bál se amerických atomových zbraní, nebo Sovětů?

„Moji spoluobčané Američané, s potěšením vám dnes oznamuji, že jsem podepsal zákon, který navždy postaví Rusko mimo zákon. Za pět minut začneme bombardovat.“ Nahrávka unikla na veřejnost a představitelé Sovětského svazu si nenechali ujít příležitost zkritizovat americké válečné štváče.

Kde najdeme pravdu o atomové energii, o atomové bombě? Nejjednodušší odpověď zní, že určitě ne v propagandě 50. let a normalizace. Ta energie už tu je, bomby také. Můžeme jen doufat, že už nikoho nenapadne je použít.