V sobotu zas do práce… Pětidenní pracovní týden zavedlo až pražské jaro

Čtěte také

Poručíme větru, dešti! Důsledky Stalinova plánu na přetvoření přírody cítíme dodnes, říká historička

Až do roku 1956 měl totiž pracovní týden šest dnů a všechny dny byly stejně dlouhé – od pondělí do soboty se pracovalo osm hodin. Od října šestapadesátého roku došlo k drobné úpravě sobotní pracovní doby, zkrátila se o dvě hodiny.

O deset let později, v roce 1966, šestihodinovou pracovní sobotu Státní plánovací komise zrušila, ale zavedla každou čtvrtou sobotu jako volnou. A od ledna následujícího roku už měli pracující volnou dokonce každou druhou sobotu.

Jediná reforma pražského jara

Ta největší změna ale nastala 29. září 1968, kdy došlo k zavedení pětidenního pracovního týdne. Zaměstnanci, ale také třeba žáci a studenti, si mohli začít užívat dva volné dny a poměrně rychle a rádi si na tuhle změnu zvykli.

Čtěte také

Komunisti chtěli, aby ženy pracovaly stejně jako muži, nejlíp ve výrobě. Tak ale emancipace určitě nevypadá, tvrdí historik Stehlík

A jak to tak bývá v našich krajích zvykem, pro některé občany bylo i pět dnů v práci moc a pracovní dobu se snažili zkrátit ještě víc, z vlastní iniciativy. To v květnu 1969 kritizoval i tehdejší premiér Oldřich Černík.

I přes hospodářské potíže a námitky některých vládnoucích komunistů zůstal pracovní týden pětidenní. Tato úprava tak zůstala do dalších let v podstatě jedinou uhájenou reformou představitelů pražského jara, která se udržela i v době tzv. normalizace.

Přiblížila naši republiku alespoň v tomto směru ke standardům západní Evropy a řadě pracujících zlepšila kvalitu jejich života, hlavně toho rodinného. Pětidenní pracovní týden přinesl lidem víc volného času a možností, jak ho trávit. Umožnil třeba i rozmach chalupaření a tím pádem stoupl zájem o koupi nemovitostí k rekreaci.

Speciální „mamulovky“

Čas od času ale lidé museli chodit do práce i v sobotu. Od roku 1970 totiž vláda z ekonomických důvodů nebo kvůli přesunům pracovního volna vyhlašovala, zpravidla třikrát až čtyřikrát do roka, tzv. pracovní soboty. Poprvé šli takto lidé do práce a děti do školy 4. dubna 1970.

Čtěte také

Hory, doly, železnice. Jak svazáci budovali komunismus

Svéráznou variantu nad rámec celostátně vyhlašovaných pracovních sobot vymyslel v dobách svého vládnutí na Ostravsku vedoucí tajemník krajského výboru KSČ a symbol normalizace v tomto kraji Miroslav Mamula.

Ve svém regionu vyhlašoval speciální mimořádné pracovní soboty pro pracující Severomoravského kraje. Lidé jim říkali „mamulovky“, ale pracovní morálka na většině pracovišť při nich nebyla vysoká: šlo jen o to, jak ten den v klidu přežít.

V průběhu několika desetiletí se nakonec ukázalo, že pracovat o sobotách nemá takový ekonomický přínos, jaký socialističtí plánovači očekávali. Poslední pracovní sobotu tak lidé v tehdejším Československu zažili 28. dubna 1990, kdy si nadělávali nadcházející volné Velikonoční pondělí.