Evald Schorm. Režisér bojující s normalizační nicotou

29. listopad 2018
Jan Werich (vlevo) a režisér Evald Schorm (vpravo) na filmovém festivalu Finále 1968 v Plzni

„Nikdy si nestěžoval, nikoho neobtěžoval svými problémy. Když už toho na něj bylo moc, býval občas posmutnělý,“ vzpomínal před lety herec Pavel Zedníček na režiséra Evalda Schorma – mimořádně talentovanou a také okolnostmi mimořádně zkoušenou osobnost českého filmu.

Schorm (1931-1988) patřil k nejvýraznějším postavám české filmové „nové vlny“. Byl režisérem zásadních českých filmů druhé poloviny 60. let, které ale postupně mizely v normalizačních trezorech. V zahraničí o něm zatím psali jako o „největším mozku“ a „filozofovi“ této generace.

Trnitá cesta k filmu

Elo Havetta. Talentovaný filmař, kterého zabila normalizace

Stará promítačka

V pondělí 3. února 1975 si Gustáv Husák prohlédl nový obchodní dům Kotva v Praze a noviny psaly o Slovenském festivalu politické písně v Martině, kde zaznělo čtrnáct „angažovaných“ písní. Toho dne také zemřel filmový a televizní režisér Elo Havetta. O jeho smrti se nepsalo. Na Havettu se mělo zapomenout – a to se podařilo téměř dokonale.

Nadaný a výjimečně schopný umělec je podepsán pod filmy Farářův konec, Pět holek na krku či Návrat ztraceného syna. Jeho cesta k filmu přitom nebyla jednoduchá: coby syn kulaka měl v padesátých letech jen omezenou možnost vzdělání, z maturitního ročníku hospodářské školy v Táboře jej vyloučili a odmaturovat směl až v roce 1951.

Po dělnických povoláních a vojenské službě se neúspěšně pokoušel dostat na herectví, ale uspěl až v roce 1956 na FAMU, kterou absolvoval ve dvaatřiceti. Studoval režii u Otakara Vávry, jeho spolužáky byli Věra Chytilová nebo Jiří Menzel. Celovečerní debut Každý den odvahu natočil v roce 1964.

V roce 1969 dokončil vlastní filmovou odpověď na sovětskou okupaci Den sedmý – osmá noc; film už nesměl být uveden a diváci jej poprvé viděli v roce 1990. Po dokončení filmu Psi a lidé (1971) musel Schorm odejít režírovat k divadlu: Ypsilonka, Činoherní studio v Ústí nad Labem, Semafor, Divadlo Na zábradlí...

Sám proti nicotě

„Vždycky, pokud jde o tvůrčí akt, stojí tvůrce sám proti nicotě a musí z ničeho stvořit hodnotu. Jediné, co se může stát důvodem k existenci, která má smysl, je tvorba hodnot.“ Tato slova si napsal Evald Schorm v poznámkách k filmu Návrat ztraceného syna; v letech normalizační nicoty dostala zcela nový význam. Schorm režíroval Dostojevského, Hrabala, Shakespeara, Suchého i operu, památné jsou jeho inscenace v Laterně magice.

„První zkoušku vždycky začínal povzdychem: ,Děti, co s tím budeme dělat? Je to na vás, vy víte nejlíp jak to hrát, co bych vám k tomu měl říkat!‘ A pak člověk zíral, kolik toho měl nastudováno, jak pečlivě byl připravený. Hru měl samozřejmě dopředu promyšlenou, ale ke své představě nás nechal dojít postupně, nenaléhal. Trpělivě s námi zkoušel všechny naše nápady,“ řekl už citovaný Pavel Zedníček, který byl deset let Schormovým kolegou v Divadle Na zábradlí.

I v divadle Schorma trápila komunistická omezenost a potýkal se s mnoha zákazy. Jeho citlivá povaha se s tím těžce vyrovnávala, přidala se cévní choroba. Teprve na sklonku totalitního režimu se směl vrátit k filmu. Natočil Vlastně se nic nestalo (1988), ale premiéry se už nedožil; kritika ostatně tento snímek považuje za Schormův nejslabší. Zemřel den před 57. narozeninami.

Pohnutý osud Evalda Schorma a to, jak do něj zasahovala politika, připomíná v Portrétech publicista Pavel Hlavatý.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související