Miroslav Holub, nevšední básník všedního dne

13. září 2018
Miroslav Holub s Františkem Hrubínem na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů

„Skutečně velký duch zmatky ve svém srdci neinzeruje,“ napsal Miroslav Holub (1923-1998), jeden z našich nejpřekládanějších básníků. Jeho básně byly přeloženy do osmatřiceti jazyků, mezi kterými byste našli islandštinu i turečtinu.

Jeho práce na básních, promyšlených prózách a esejích byly přitom jen jednou z jeho poloh – tou druhou byla práce vědecká. Holub vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, navštěvoval ale také přednášky z logiky, filozofie a literární historie.

Byl autorem 150 vědeckých prací z oblasti imunologie. Pokládal se za vědeckého pracovníka a v nadsázce říkával, že „básníkem je pouze tehdy, když píše báseň, tedy maximálně jednou do měsíce“. Mezinárodní věhlas Miroslava Holuba dokládal i nekrolog v listu The New York Times.

Jeho autor David Young (Holubův americký přítel a překladatel) napsal, že Holub chápal vědu a rozum jako protipóly komunismu. Věřil ve fakta a byl kritický k projevům iracionality. Nezdálo se mu, že by se jeho básnická citlivost neslučovala s láskou k vědě: „Mám jednoduchý cíl, ale dvě cesty, jak ho dosáhnout,“ říkával.

Zakladatel poezie všedního dne

Rok 1975: Hrabal hlučně osaměl. Po tendenčním rozhovoru mohl publikovat, někteří ho ale odsoudili

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal se do literatury druhé poloviny 20. století zapsal jako autor nevšedního pozorovacího talentu a strhujícího vypravěčského stylu. Za života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem.

Miroslav Holub zůstává dodnes pozoruhodnou osobností i proto, jakým způsobem jeho život ovlivňovala politika. V padesátých letech Holub spoluutvářel koncept poezie všedního dne (básnická sbírka Denní služba z roku 1958), která byla reakcí na falešný optimismus a patos přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Dokladem téměř zakladatelské práce v tomto oboru je jeho programní stať Náš všední den je pevnina, která vyšla v roce 1956 v časopisu Květen. První etapu Holubovy literární práce uzavírá sbírka Ačkoli z roku 1969, kritiky považovaná za jeho vrcholnou knihu šedesátých let. Podle normalizačních hodnocení se ale básník projevil v „krizovém období“ let 1968/1969 jako „ideově dezorientovaný“ autor, který později „své chyby sebekriticky uznal“.

Tou sebekritikou měl být článek v deníku Práce ze srpna 1973, o kterém ale Holub několikrát prohlásil, že ho nesepsal a do redakce neodnesl. Vždy se naopak hlásil k dopisu prezidentu Ludvíku Svobodovi z prosince 1972, ve kterém přední čeští spisovatelé (Adolf Hoffmeister, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Jaroslav Seifert a další) žádali propuštění politických vězňů; mezi signatáři byl i Holub. Do literatury se směl „vrátit“ až v roce 1982 sbírkou Naopak.

Spolupracovník StB?

Miroslav Holub také v devadesátých letech bojoval s tím, že byl uveden v seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. Označil to za nepravdivou informaci a podrobně se k tomu, jak se o něj StB zajímala, vyjádřil ve sborníku Osočení, vydaném u Škvoreckých v nakladatelství 68 Publishers.

Z materiálů, které má Český rozhlas k dispozici, vyplývá, že se Státní bezpečností měl spolupracovat v letech 1961 až 1964; za toto období se s pracovníky StB sešel jednadvacetkrát a předal jim patnáct zpráv. Státní bezpečnost je ale hodnotila jen jako málo významné.

Nakolik politika skutečně ovlivňovala Holubův život a působila mu ony „zmatky v srdci“, nad tím se v pořadu Portréty zamyslí publicista Pavel Hlavatý.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související