Západní absurdita je mi milejší než východní. Komunisté perou umělcům mozky, tvrdil Jiří Voskovec
„Já byl vlastně v exilu odjakživa, nikdy jsem docela nepatřil tam, kde jsem byl. Jako by se mi pořád stýskalo po nějaké době, po nějakém místě,“ prohlásil na podzim 1974 herec Jiří Voskovec v rozhovoru, který s ním pro exilový časopis Listy vedl Antonín Jaroslav Liehm. Mimo rodnou vlast prožil více než polovinu života. Připomeňte si jeho životní osudy. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)
Životní příběh Jiřího Voskovce (1905–1981) by vydal na román. Spolu s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem tvořil páteř Osvobozeného divadla, které bylo jedním z určujících prvků kulturního života v meziválečném Československu.
Čtěte také
Postupně se začala témata jejich her ubírat směrem k sociálně laděné satiře, reagující na společenskou a politickou situaci.
Komunisté si je proto chtěli přivlastnit. Jiří Voskovec, který byl počátkem 50. let podezřívaný v USA ze sympatií ke komunismu, to ale odmítal.
„My nebyli zvlášť zaměřeni na Moskvu. Komunistická ideologie nás iritovala svou disciplínou a kožeností. Komunisti ustavičně umělce sociálně a politicky vychovávají, perou jim mozek,“ prohlásil Voskovec v už citovaném rozhovoru z roku 1974 a dodal:
„Pro mě je západní absurdita a blbost daleko snesitelnější než blbost a absurdita východní. Líp se mi v ní dýchá, je mi pochopitelnější.“
Povolen, nebo zakázán?
Z Ameriky, kam Voskovec odjel poprvé v roce 1939 a podruhé v roce 1950, několikrát promluvil k domovu prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa.
V roce 1963 byli posluchači Československého rozhlasu nejspíš šokováni, když stanice Praha odvysílala v rámci pravidelného Zrcadla kultury půlhodinový rozhovor, který s Voskovcem natočil v USA Karel Kyncl.
Čtěte také
Ostatně Jiří Voskovec – a s ním i Jan Werich – byli v Československu už od konce 30. let střídavě „povolováni“, nebo „zakazováni“ podle toho, jak se u nás proměňovala politická atmosféra.
K absurditám doby patřilo, že když v 80. letech vycházela knižní řada Hry Osvobozeného divadla, téměř důsledně v ní bylo vynecháno jméno Jiřího Voskovce, se jménem Jana Wericha se šetřilo. A vůbec nejčastěji byli jako autoři uváděni „V&W“.
A jakkoli jsou pamětnické vzpomínky často nepřesné, dodejme, že v roce 1975, kdy oběma umělcům bylo sedmdesát, se údajně televizní a rozhlasové vysílání vyhnulo jakékoliv zmínce o kulatém výročí.
Od narození Jiřího Voskovce uplyne 1. července už 120 let. V pořadu Portréty připomene tohoto mimořádného umělce divadelní kritik a teatrolog Vladimír Just. Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
