Rok 1975: Hrabal hlučně osaměl. Po tendenčním rozhovoru mohl publikovat, někteří ho ale odsoudili

Bohumil Hrabal
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal se do literatury druhé poloviny 20. století zapsal jako autor nevšedního pozorovacího talentu a strhujícího vypravěčského stylu. Za života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem.

Inspirací tomuto „básníkovi denního života“, který se narodil 28. března 1914, bylo prostředí a lidé, které důvěrně znal. Lidé často ze „spodních“ pater společnosti, kteří se cítili být vyloučeni či byli „jiní“.

První tvorba samizdatem

Rok 1984: O Seifertovi jen stroze. Československá média odbyla udělení Nobelovy ceny pár větami

Básník Jaroslav Seifert v roce 1981

Dne 11. října 1984 byla ve Stockholmu udělena Nobelova cena za literaturu českému básníku Jaroslavu Seifertovi (1901-1986). Pražský režim reagoval na udělení prestižní ceny s velmi chladnou zdvořilostí. Seifert totiž nebyl „obyčejný“ básník…

Po maturitě na reálce, kterou dokončil jen s obtížemi, studoval Hrabal práva na Univerzitě Karlově. Kvůli uzavření škol v době okupace ale studia dokončil až v roce 1946. Po válce byl pojišťovacím agentem nebo obchodním cestujícím. Jako brigádník oceláren v Kladně utrpěl Hrabal úraz, po kterém byl v roce 1956 nucen nastoupit ve sběrně papíru v Praze.

A psal – nejprve pro sebe a pár přátel. Sestavoval samizdaty, které nechal kolovat mezi známými. Strojopisy Hrabalových textů se dostaly až k rukám Jiřího Koláře, který jich několik zařadil do almanachu Život je všude.

V roce 1963 (v jeho 49 letech) mu vyšla první kniha – povídkový soubor Perlička na dně, která získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel. A brzy následovaly další: Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965) nebo Postřižiny (1976).

Na jeho knihy se stály fronty

Bohumil Hrabal a Jaromír Pelc v Kersku (1986)

Za normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy týdeník Tvorba uveřejnil tendenční rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak na jednu stranu získal možnost publikovat, na druhou stranu ho ale odsoudila řada tuzemských i exilových intelektuálů.

Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Řada jich vyšla v zahraničí či v samizdatech (například Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo Svatby v domě). Po roce 1989 se Hrabalova starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní textů stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán či Růžový kavalír).

Bohémský spisovatel, který rád zajížděl na chatu do Kerska, kde tvořil a trávil čas se svými kočkami, byl skeptický ke světské slávě a nepřál si žádné pomníky. Zemřel 3. února 1997 ve věku nedožitých 83 let po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce.

Scénář dokudramatu Bohumil Hrabal hlučně osaměl napsala Tereza Nováková. V režii Martiny Schlegelové účinkují Pavel Oubram, Kamila Janovičová a Václav Švarc. O okolnostech vzniku anonymního rozhovoru, který s Bohumilem Hrabalem vyšel v Tvorbě, a především o jeho důsledcích pro autora samotného, pak hovoří s Kateřinou Pioreckou z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky reportérka Markéta Ševčíková.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související