Rok 1975: Hrabal hlučně osaměl. Po tendenčním rozhovoru mohl publikovat, někteří ho ale odsoudili

Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal se do literatury druhé poloviny 20. století zapsal jako autor nevšedního pozorovacího talentu a strhujícího vypravěčského stylu. Za života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem.

Inspirací tomuto „básníkovi denního života“, který se narodil 28. března 1914, bylo prostředí a lidé, které důvěrně znal. Lidé často ze „spodních“ pater společnosti, kteří se cítili být vyloučeni či byli „jiní“.

První tvorba samizdatem

Rok 1984: O Seifertovi jen stroze. Československá média odbyla udělení Nobelovy ceny pár větami

Básník Jaroslav Seifert v roce 1981

Dne 11. října 1984 byla ve Stockholmu udělena Nobelova cena za literaturu českému básníku Jaroslavu Seifertovi (1901-1986). Pražský režim reagoval na udělení prestižní ceny s velmi chladnou zdvořilostí. Seifert totiž nebyl „obyčejný“ básník…

Po maturitě na reálce, kterou dokončil jen s obtížemi, studoval Hrabal práva na Univerzitě Karlově. Kvůli uzavření škol v době okupace ale studia dokončil až v roce 1946. Po válce byl pojišťovacím agentem nebo obchodním cestujícím. Jako brigádník oceláren v Kladně utrpěl Hrabal úraz, po kterém byl v roce 1956 nucen nastoupit ve sběrně papíru v Praze.

A psal – nejprve pro sebe a pár přátel. Sestavoval samizdaty, které nechal kolovat mezi známými. Strojopisy Hrabalových textů se dostaly až k rukám Jiřího Koláře, který jich několik zařadil do almanachu Život je všude.

V roce 1963 (v jeho 49 letech) mu vyšla první kniha – povídkový soubor Perlička na dně, která získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel. A brzy následovaly další: Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965) nebo Postřižiny (1976).

Na jeho knihy se stály fronty

Bohumil Hrabal a Jaromír Pelc v Kersku (1986)

Za normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy týdeník Tvorba uveřejnil tendenční rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak na jednu stranu získal možnost publikovat, na druhou stranu ho ale odsoudila řada tuzemských i exilových intelektuálů.

Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Řada jich vyšla v zahraničí či v samizdatech (například Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo Svatby v domě). Po roce 1989 se Hrabalova starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní textů stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán či Růžový kavalír).

Bohémský spisovatel, který rád zajížděl na chatu do Kerska, kde tvořil a trávil čas se svými kočkami, byl skeptický ke světské slávě a nepřál si žádné pomníky. Zemřel 3. února 1997 ve věku nedožitých 83 let po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce.

Scénář dokudramatu Bohumil Hrabal hlučně osaměl napsala Tereza Nováková. V režii Martiny Schlegelové účinkují Pavel Oubram, Kamila Janovičová a Václav Švarc. O okolnostech vzniku anonymního rozhovoru, který s Bohumilem Hrabalem vyšel v Tvorbě, a především o jeho důsledcích pro autora samotného, pak hovoří s Kateřinou Pioreckou z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky reportérka Markéta Ševčíková.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související