Rok 1975: Hrabal hlučně osaměl. Po tendenčním rozhovoru mohl publikovat, někteří ho ale odsoudili

Inspirací tomuto „básníkovi denního života“ bylo prostředí a lidé, které důvěrně znal. Lidé často ze „spodních“ pater společnosti, kteří se cítili být vyloučeni či byli „jiní“.

Po maturitě na reálce, kterou dokončil jen s obtížemi, studoval Hrabal práva na Univerzitě Karlově. Kvůli uzavření škol v době okupace ale studia dokončil až v roce 1946.

Po válce byl pojišťovacím agentem nebo obchodním cestujícím. Jako brigádník oceláren v Kladně utrpěl Hrabal úraz, po kterém byl v roce 1956 nucen nastoupit ve sběrně papíru v Praze.

Čtěte také

STřEDNí ČECHY

Hrabalovu chatu v Kersku koupí kraj za 9,9 milionu korun. Bude tam expozice věnovaná životu a tvorbě spisovatele

A psal – nejprve pro sebe a pár přátel. Sestavoval samizdaty, které nechal kolovat mezi známými. Strojopisy Hrabalových textů se dostaly až k rukám Jiřího Koláře, který jich několik zařadil do almanachu Život je všude.

V roce 1963 (v jeho 49 letech) mu vyšla první kniha – povídkový soubor Perlička na dně, která získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel. A brzy následovaly další: Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965) nebo Postřižiny (1976).

Na jeho knihy se stály fronty

Za normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy týdeník Tvorba uveřejnil tendenční rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak na jednu stranu získal možnost publikovat, na druhou stranu ho ale odsoudila řada tuzemských i exilových intelektuálů.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak jsem potkal Hrabala

Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Řada jich vyšla v zahraničí či v samizdatech (například Něžný barbar, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo Svatby v domě). Po roce 1989 se Hrabalova starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní textů stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán či Růžový kavalír).

Bohémský spisovatel, který rád zajížděl na chatu do Kerska, kde tvořil a trávil čas se svými kočkami, byl skeptický ke světské slávě a nepřál si žádné pomníky. Zemřel 3. února 1997 ve věku nedožitých 83 let po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce.

Víc si poslechněte v audiozáznamu.