Rok 1956: Smlčí-li spisovatel pravdu, lže. Odvážný projev Jaroslava Seiferta, který vešel do dějin

Od poloviny padesátých let docházelo totiž k postupnému uvolňování do té doby ideologicky sevřeného literárního života. Vyšla některá díla, která se vymykala socialistickému realismu. A od roku 1955 vycházel časopis Květen, který soustředil nedogmaticky uvažující básníky a literární teoretiky.

Do toho v únoru 1956 přišel XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém byl odsouzen takzvaný kult osobnosti a zločiny J. V. Stalina.

Spisovatelé na aktuální dění reagovali: kriticky se vyslovili k drastickým politickým zásahům KSČ do literárního života v předchozích letech a ti nejodvážnější žádali propuštění tehdy ještě vězněných spisovatelů – jako například Jaroslav Seifert, jehož projev vešel do dějin. Tehdy mu bylo 55 let.

Co přelomovému II. sjezdu Svazu československých spisovatelů předcházelo a co přišlo po něm? Na místě někdejší budovy Národního shromáždění v Praze, kde se sjezd na jaře 56. roku konal, se to snažila spolu s profesorem Pavlem Janouškem z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd rozkrýt Markéta Ševčíková.

Seifert patřil k nejplodnějším českým básníkům a jako jediný Čech dostal za poezii i za odvážné občanské postoje Nobelovu cenu za literaturu (1984). Psal celý život srozumitelné, lyrické a většinou optimistické básně, ač byl řadu let v nemilosti komunistického režimu a několik let nemohl publikovat.

Vyloučený i oceňovaný

Svou prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil žižkovský rodák Seifert ve svých dvaceti letech a už o rok dříve spoluzakládal avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Koncem 30. let měl jako renomovaný literát na kontě 11 sbírek. V roce 1950 přestal pracovat jako novinář a vydal lyrickou Píseň o Viktorce.

V roce 1956 vystoupil Seifert, jehož z KSČ vyloučili už v roce 1929, na obranu vězněných spisovatelů, čímž si vysloužil zákaz publikování. V roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce, ale začátkem 70. let přišel další zákaz poté, co Seifert protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následné normalizační politice. Byl též jedním z prvních signatářů Charty 77.

Své pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem tak vydal až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali.