Rok 1956: Smlčí-li spisovatel pravdu, lže. Odvážný projev Jaroslava Seiferta, který vešel do dějin
Byla to jedna z klíčových událostí roku 1956 – koncem dubna se sešel II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Komunistická strana coby „vedoucí síla společnosti“ očekávala hladký průběh a tradiční oslavné projevy. Jenže to byl špatný odhad.
Od poloviny padesátých let docházelo totiž k postupnému uvolňování do té doby ideologicky sevřeného literárního života. Vyšla některá díla, která se vymykala socialistickému realismu. A od roku 1955 vycházel časopis Květen, který soustředil nedogmaticky uvažující básníky a literární teoretiky.
Do toho v únoru 1956 přišel XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém byl odsouzen takzvaný kult osobnosti a zločiny J. V. Stalina.
Spisovatelé na aktuální dění reagovali: kriticky se vyslovili k drastickým politickým zásahům KSČ do literárního života v předchozích letech a ti nejodvážnější žádali propuštění tehdy ještě vězněných spisovatelů – jako například Jaroslav Seifert, jehož projev vešel do dějin. Tehdy mu bylo 55 let.
V dokudramatu, jehož scénář napsala Tereza Nováková, je básníkovi o 20 let víc a na slavný sjezd spisovatelů z jara 1956 spolu s novinářkou Dagmar Vaněčkovou už jenom vzpomíná. V režii Martiny Schlegelové účinkuje Dana Verzichová a Petr Červinka. V dokudramatu „Smlčí-li spisovatel pravdu, lže“ byla použita část projevu Jaroslava Seiferta z II. sjezdu Svazu československých spisovatelů ze dne 27. 4. 1956.
Co přelomovému II. sjezdu Svazu československých spisovatelů předcházelo a co přišlo po něm? Na místě někdejší budovy Národního shromáždění v Praze, kde se sjezd na jaře 56. roku konal, se to snažila spolu s profesorem Pavlem Janouškem z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd rozkrýt Markéta Ševčíková.
Seifert patřil k nejplodnějším českým básníkům a jako jediný Čech dostal za poezii i za odvážné občanské postoje Nobelovu cenu za literaturu (1984). Psal celý život srozumitelné, lyrické a většinou optimistické básně, ač byl řadu let v nemilosti komunistického režimu a několik let nemohl publikovat.
Vyloučený i oceňovaný
Svou prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil žižkovský rodák Seifert ve svých dvaceti letech a už o rok dříve spoluzakládal avantgardní umělecké sdružení Devětsil. Koncem 30. let měl jako renomovaný literát na kontě 11 sbírek. V roce 1950 přestal pracovat jako novinář a vydal lyrickou Píseň o Viktorce.
V roce 1956 vystoupil Seifert, jehož z KSČ vyloučili už v roce 1929, na obranu vězněných spisovatelů, čímž si vysloužil zákaz publikování. V roce 1966 mu byl udělen titul národního umělce, ale začátkem 70. let přišel další zákaz poté, co Seifert protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následné normalizační politice. Byl též jedním z prvních signatářů Charty 77.
Své pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem tak vydal až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Starší díly
Nejnovější díly
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
