Dušan Hamšík – spisovatel, kterého semlela doba

Knížky, které vycházejí dodnes

Coby redaktor se přes Mladou frontu a Květy dostal v roce 1958 do Obrany lidu a Československého vojáka, kde působil do roku 1968. Tehdy i napsal knížky, při kterých naplno využil znalostí historie a schopnosti pečlivě vyhledávat v archivech: Bomba pro Heydricha (1963) a Génius průměrnosti (1967); ta byla věnována Hitlerovi.

Dušan Hamšík napsal v roce 1963 knihu Bomba pro Heydricha (na snímku vpravo)|foto:Český rozhlas

Ve své době se staly bestsellery – a o jejich životaschopnosti svědčí, že se dočkaly dalších vydání po roce 1990. Na konci šedesátých let se Hamšík stal součástí demokratizačního procesu. Od února do května 1968 vedl Literární listy, které se výrazně pokoušely rozšiřovat omezený prostor pro svobodu tisku.

Podle Ivana Klímy ale výběr Hamšíka na post šéfredaktora neznamenal, že by mezi spisovateli byl nejprogresivnějším: „Věděli jsme, že jde o člověka, který byl dlouhodobě spojen s armádou – a bude asi přijatelný pro komunistické představitele, zatímco my v redakci si budeme moci psát podle svého. Tak to i bylo, Hamšík rozhodně nebyl hnacím motorem redakce.“

Co řekl, není dodnes jasné

Už v roce 1968 odešel Hamšík na Univerzitu Karlovu přednášet budoucím novinářům. Tam ho také zastihl nástup normalizace a v roce 1970 vyhazov. Následující léta prožil Hamšík v těžko vysvětlitelném rozdvojení: i když formálně ve svobodném povolání, nesměl nikde pod svým jménem publikovat.

Málo se ví, že knížku vzpomínek legendárního brankáře Ivo Viktora (Můj dres číslo 1) napsal ve skutečnosti Hamšík, spolupracoval i s Karlem Kachyňou na Zlatých úhořích, Smrti krásných srnců nebo Vlaku dětství a naděje. A podobně psal i pro Jaroslava Dietla. Publikoval v samizdatu, byť velmi omezeně.

Hamšík spolupracoval i s Karlem Kachyňou (na snímku)|foto:Český rozhlas

Kolem Hamšíka, který se marně ucházel o možnost vydat knížku pod svým jménem, začala na počátku sedmdesátých let kroužit Státní bezpečnost. Nejprve jej sledovala a prověřovala, později zařadila mezi kandidáty tajné spolupráce – a nakonec se bez formálního závazku stal jejím agentem.

Měl přinášet informace o činnosti spisovatelů kolem Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka. Protože originály jeho hlášení se nedochovaly, není možné říci, zda a případně co zásadního Hamšík estébákům řekl. Oni sami ale hodnotili jeho zprávy jako kvalitní a čas od času mu za ně i platili.

Návrat do literatury

Vydání knížky Havárie na sklonku dne (1983), skvěle napsané fiktivní reportáže, sice Hamšíka vrátilo do oficiální literatury, na jeho osobní situaci se ale změnilo málo. Vleklá životní krize jej nakonec přivedla k rozhodnutí dobrovolně ukončit život.

Předávkoval se léky 22. listopadu 1985, nedlouho po pětapadesátých narozeninách. Jeho složitý životní příběh připomene posluchačům v pořadu Portréty literární historik Eduard Burget.