Věra Šťovíčková-Heroldová byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968. Pak přišla výpověď

Rodačka z Prahy studovala gymnázium a ještě coby sedmnáctiletá vstoupila dva roky po konci války do KSČ. Po maturitě (1949) nastoupila do rozhlasu do redakce zpravodajství a od roku 1951 do redakce mezinárodního života. V roce 1960 se stala dopisovatelkou pro Afriku.

Čtěte také

Zahraniční zpravodajka Věra Šťovíčková byla „poster girl“ socialismu, říká autorka nové knihy o rozhlasu a politice

Nebylo to snadné, podle dobových zvyklostí se v redakci nejprve hledal na tuto pozici déle než čtvrt roku muž, vybavený potřebnými jazykovými znalostmi.

Teprve když se nenašel, mohla Šťovíčková odletět do Guineje. Procestovala mnoho afrických států, její reportáže přinášely do Československa barvité informace o tom, co skutečně se v Africe děje.

Do Prahy se vrátila v březnu 1968. S redaktory Jeronýmem Janíčkem, Karlem Jezdinským a dalšími byla pak u všeho, co se dělo v éteru v týdnu po 21. srpnu.

Čtěte také

Zemřela redaktorka Československého rozhlasu Věra Šťovíčková

Ještě chvíli pak mohla vysílat, po květnu 1969 jí byl zakázán přístup na pracoviště a po nástupu normalizátora Bohuslava Chňoupka do křesla ústředního ředitele rozhlasu, přišla v březnu 1970 výpověď.

Šťovíčková odešla pracovat do Náprstkova muzea, ale i tam začala být s postupující normalizací na obtíž a v roce 1973 musela odejít. V muzeu se seznámila s jeho ředitelem Erichem Heroldem, za kterého se později provdala.

Prodávala v trafice, dělala uklízečku a pak byla až do roku 1979 ženou v domácnosti. Na počátku roku 1977 podepsala Chartu 77.

Překlady, o kterých StB nevěděla

Státní bezpečnosti se podařilo získat několik spolupracovníků z těsné blízkosti manželů Heroldových. Nejaktivnější byli redaktor Mladého světa a pracovník Národního muzea. Pravidelně Státní bezpečnost informovali, v jaké situaci se rodina Heroldových nachází.

Čtěte také

Rok 68 na vlnách: Milan Weiner, muž, který se poučil ze svého komunismu

V roce 1981 jsou odposlouchávány její telefonní hovory, v červenci 1984 je dokonce sledována pracovníky StB na ulici. Státní bezpečnost ví, co říká Věra Šťovíčková-Heroldová na pracovišti, kam se jí nakonec podařilo nastoupit.

Ví o tom, že se k ní pravidelně dostávají exilové časopisy Reportér a Západ, že překládá text pro publikaci Jiřího Šetlíka z Umělecko-průmyslového muzea. Ví toho hodně.

Čtěte také

Redaktor zahraničního vysílání Milan Weiner versus posluchač Josef Záruba - diskuse o volbách - 1968

V desítkách stran jejího spisu se ale ani na jediném řádku neobjevuje informace o další překladatelské práci Věry Šťovíčkové-Heroldové. Mezi lety 1971 až 1989 přeložila dvacítku knih, které vyšly částečně pod pseudonymy, částečně pod jmény jiných překladatelů.

Její překlady tak najdete pod jmény Věra Bystřická, Greta Mašková, Dušan Zbavitel, Eva Musilová a pod dalšími. Zdá se, že rozsah této překladatelské činnosti byl nejspíš před Státní bezpečností opravdu utajen.

Nejen o tom – také o posledních letech slavné rozhlasové redaktorky bude v pořadu Portréty vyprávět Marcela Benešová z Archivních a programových fondů Českého rozhlasu.

V další části pořadu uslyšíte příběh Milana Weinera, muže, který se poučil ze svého komunismu.

Celé audio v rámci cyklu Rok 68 na vlnách pak poslouchejte zde, ale jen do 15. září 2024.