Vlny byly silný divácký zážitek, říká Třeštíková. „Velký film nemůže vzniknout podle šablon,“ oponuje publicistka

Myslíte si, že film Vlny dokáže oslovit americkou filmovou akademii?

Helena Třeštíková: To je hodně složitá otázka. Nevím, jestli u předchozích českých filmů, které Oscara vyhrály, byli v té době všichni přesvědčeni, že se to povede. Vždy je trochu sázka do loterie, jaká je nálada ve společnosti, co film v lidech-nečeších evokuje a podobně.

V tomto smyslu má dojem, že do jisté míry válka na Ukrajině a podobně téma filmu možná přiblížila, bohužel. Ale odhadnout vítězství v Oscarech je opravdu věštění.

Kamila Boháčková: Do věštění se pouštět nebudu, ale existují různé roviny, jak se na film dívat. Jinou rovinou je třeba podívat se na snímek, který loni dostal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A to je Zóna zájmu Jonathana Glazera, což je britský film, který pojednává o holokaustu.

Snímek si ale historické téma, které je v kinematografii velmi traktované, bere naprosto svérázným, unikátním způsobem.

Má svéráznou, osobitou poetiku a téma je v podstatě metaforou toho, kam až sahají naše zóny zájmu, kam pro naše osobní nebo společenské pohodlí – můžeme si tam dosadit různé vrstvy – nejsme ochotni vidět, co se děje za zdí našeho domu nebo našeho státu.

Příběh Zóny zájmu je o tom, že vidíme rodinu, která si velmi dobře žije. Je to rodina velitele v Osvětimi a za zdmi zahrady je koncentrační tábor.

Není potenciální slabinou filmu Vlny v boji o Oscara za nejlepší zahraniční film to, že je ve srovnání s jinými filmy poměrně předvídatelný?

Třeštíková: Já nevím, jestli zahraniční publikum zná přesně situace tady v Československu v roce 68 a jestli „předvídatelný“ je správné slovo. Není jisté, že třeba ruští vojáci nevniknou do rozhlasu a všechny ty postavy nepostřílí. My víme, že se to nestalo, ale...

Vy tedy tvrdíte, že Vlny jsou předvídatelné pro nás jakožto pro české nebo i pro slovenské publikum, ale nebudou předvídatelné v Americe pro tamní filmovou akademii?

Čtěte také

Kritik: Ve filmu Vlny se zdá, že členové zahraniční redakce byli disidenti. Byli to ale prominenti

Třeštíková: Já nevím, jestli slovo předvídatelný je správné pro tento film. Já jsem ho viděla ve Varech a musím říct, že jsem ho prožila velmi intenzivně. Vůbec jsem ani chvíli neměla pocit, že vím, co se stane v další chvíli. Čili slovo předvídatelnost mi u tohoto filmu nefunguje.

Možná je to i mým osobním zážitkem, protože tu dobu jsem prožila, roli Československého rozhlasu znám velmi dobře, protože jsem visela na rádiu pořád a vím, jak to bylo důležité. Takže bych protestovala proti slovu předvídatelný.

Ale to, jak bude film fungovat na zahraniční diváky, opravdu nedokážu predikovat.

Nerozporuje tato jiná divácká zkušenost s Vlnami a vlastně i jiná generační výpověď vaši kritiku, vaše hodnocení filmu?

Boháčková: Necítím, že by ji rozporovala. Dokonce mám pocit, že jste mě správně upozornila, že předvídatelný není úplně vhodné slovo. Já nemyslím předvídatelný ve smyslu historických skutečností. Já myslím, že film je předvídatelný ve smyslu, jak je vystavěná jeho zápletka, protože tam jsou kromě historických skutečností i fiktivní prvky. To víme, pan Mádl je přiznává.

Hlavní postava technika Tomáše je fiktivní, je složená z několika historických předobrazů, jak uvádí Jiří Mádl. Jakmile Tomáš vstoupuje do hry, tak je to občas schematické spíš než předvídatelné. Dostává se tam několik scén, které můžu rovnou jmenovat, kde bylo jasné, jak dopadnou hned na začátku.

Postava Tomáše je výrazně definovaná. Je skoro až plochá. Stará se o nezletilého bratra. Za tím bratrem je ochoten jít i na konkurz do rozhlasu, nevíme, proč se tam přesně objeví, ale aby dozoroval, dohlížel, že je všechno v pořádku. Konkurz vyhraje.

A je to vyprávěno takovým způsobem, že v momentě, kdy vstupuje technik Tomáš do rozhlasu na konkurz, víme, že konkurz vyhraje.

Stejně jako když se v první scéně objeví zaměstnanci nebo redaktoři z redakce, která je popisovaná ve filmu, tak jsou to zpomalené záběry, podkreslené dramatickou hudbou. My víme, že to jsou ti hrdinové, že jsou to ty superstars. Tohle jsou prvky předvídatelnosti. Nemám na mysli historickou skutečnost.

Třeštíková: V těchto příkladech, které paní Boháčková uvedla, mě jako diváka vůbec nenapadlo, že by ten technik mohl konkurz vyhrát. Nějaké předvídatelné scenáristické manýry... já tomu takhle úplně nerozumím. Nikdy jsem nestudovala scenáristické příručky.

Hraný film není úplně můj obor, takže v tomhle smyslu se považuji za takového běžného diváka. A mě tahle zápletka vůbec nenapadla.

Čtěte také

Vlny a skutečnost. Jak vysílal Československý rozhlas na konci 60. let?

A potom to, že Tomáš, který se snaží ochránit svého bratra před dětským domovem, tohle všechno poruší a v zásadní chvíli se rozhodne opustit svůj strach a udělat něco, co považuje za důležité a zásadní pro rozhlas, to všechno na mě fungovalo jako na diváka velmi silně. Neměla jsem pocit, že bych to předvídala.

Není zrovna právě hlavní postava Tomáše, na rozdíl od jiných, dostatečně neschematická, plastická? A to vzhledem k vývoji, který během filmu prodělá?

Boháčková: Oproti ostatním postavám, které tam nedostaly takový prostor, které nemají psychologickou propracovanost, občas skoro žádnou – ano, je jediná neschematická. To máte pravdu.

Ale důvod, proč to tak je, je, aby napětí vzniklo, aby tam pointa byla, aby se hrdinství na konci prokázalo. A i to je svým způsobem pořád linie šablon. A já si myslím, že velký film nemůže vzniknout podle šablon.