Z Ruska mě tehdy Putin vyhostil, protože jsem byla bezvýznamná a nebyl z toho skandál, bilancuje novinářka Petra Procházková

30. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Reportérka Petra Procházková

Petra Procházková je známá válečná zpravodajka, spisovatelka, humanitární pracovnice a především novinářka. Do Lidových novin, kde působila sedmadvacet let, nastoupila po listopadu 1989 a v roce 1992 odjela jako zpravodajka do Ruska. „Nikdo mě tam tehdy neposlal. Vetřela jsem se sama,“ vzpomíná.

„Naopak si myslím, že nikdo nestál o to, abych tam jela. A co hůř, nejenže nestál, ale důvěra v to, že vůbec dokážu přežít několik dní v Moskvě, byla opravdu mizivá. Zůstala jsem tam deset let,“ připomíná novinářka.

Čtěte také

Přiznává ale, že když tehdy do Ruska přijela, byl to pro ni šok.

„I když já jsem se na tu cestu strašně pečlivě připravovala. Dokonce jsem chodila na ruštinu, učila jsem se nová ruská slovíčka, která souvisí s novinářskou prací. Těšila jsem se tam hrozně, jenomže ten úder do vazu byl větší, než jsem čekala. Prostě něco jiného tam jet na výlet nebo to vidět v televizi a něco jiného bylo tam přijet a třeba jít první den do obchodu,“ vzpomíná novinářka.

„Byla to devadesátá léta, kdy Moskva opravdu vypadala ještě jako Moskva socialistických dob. V obchodech nic nebylo, na ulicích postávaly různé ženy, které prodávaly slepici, nohu ze slepice, vidličku, ponožku… Prostě byla tam obrovská hospodářská krize, velká chudoba, strašně moc špíny, bylo to celé takové šedivé, neupravené a depresivní.  A hrozná samota, byla jsem hrozně opuštěná,“ popisuje.

A pokračuje: „Ale musím říct, že tento šok a deprese mě docela rychle přešly, protože jsem zjistila, že to, co není dobré pro člověka, aby tam žil jako člověk, je vynikající pro novináře. Ráno jsem nevěděla žádné téma, šla jsem si koupit mléko a měla jsem reportáž. Všechno totiž bylo tak absurdní a pro našeho čtenáře, který měl předtím Rusko nebo Sovětský svaz zobrazovaný úplně v jiných barvách, to bylo něco tak neskutečného, že se to strašně dobře psalo.“

„Rusko miluju,“ říká, i když ji vyhostili

Procházková přiznává, že psala a i nyní píše spíše o záporných věcech. Má pro to ale vysvětlení:

Čtěte také

„Novináři tady nejsou úplně od toho, aby vyhledávali každý den něco pozitivního a vyvažovali poměr negativních a pozitivních zpráv. Novináři jsou od toho, aby mnohem více kritizovali, než chválili. Také ale není pravda, že bych nikdy nikoho nepochválila,“ připomíná novinářka.

„Rusko miluju a právě přes ty negativní věci jsem si k němu našla vztah. A to, že píšu kriticky o Rusku, neznamená, že je mi nějak protivné. Vůbec ne. Strávila jsem tam nejkrásnější léta pracovního života, a kdyby to šlo, tak bych se tam určitě vrátila,“ přiznává.

Z Ruska ale Procházkovou vyhostili. „Bylo nás něco přes padesát. A co si člověk připustí až po letech – byli jsme všichni poměrně bezvýznamní z pohledu velkého Ruska. Nebyla jsem ani Američanka, ani Němka, Francouzka nebo Britka. Byla jsem z malé vazalské země z pohledu Moskvy a moje vyhoštění žádný otřes ve světě, ani zhoršení mezinárodních vztahů Ruska s někým nemohlo vyvolat,“ připouští Procházková

Čtěte také

Zdůrazňuje ale, že její vyhoštění bylo precedensem. „Byla to jistá forma autocenzury, která nastoupila poté, co mí kolegové pochopili, že s Vladimirem Putinem to nebude jako s Borisem Jelcinem. Za něj jsme psali, co jsme chtěli, a nebyl vyhoštěn ani jeden novinář. Ale tady měli všichni pochopit, že přichází nová mediální doba,“ říká reportérka.

Ruský prezident Putin si podle ní uvědomuje, že různé války, kterých se Rusko účastní, vyhraje, jen pokud proti sobě nebude mít média. „A aby nemusel vyhostit slavné novináře, kteří by z toho udělali skandál, tak vyhostil mě a další. Prostě lidi, kteří pro něj nic neznamenali. Prezidentu Václavu Havlovi na dotaz, proč to udělal, ani neodpověděl. U prezidenta větší země by si to nemohl dovolit,“ dodává Procházková, která se znovu do Ruska dostala až po deseti letech.

Lidské příběhy z války

Právě v Rusku se totiž Procházková stala válečnou zpravodajkou. „Bylo jasné, i když tehdy jsem to ještě nevěděla, že když odjedu do Ruska jako zpravodaj a vydržím tam nějakou dobu, že mě ty války neminou. Protože nemůžeš být zpravodajem pro země bývalého Sovětského svazu, kde se odehrával jeden konflikt za druhým, a nejet se tam podívat,“ vysvětluje.

„Tehdy byla doba bez mobilních telefonů, bez online přenosů z místa, takže když chtěl člověk čtenáři něco předat, tak tam opravdu musel jet, musel to zblízka vyfotit a musel ty lidi vyslechnout.“

Jako válečná korespondentka pak podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii či v Náhorním Karabachu, zažila boje v Afganistánu a během války v Čečensku bombardování Grozného.

Čtěte také

„Čečenské období bylo neuvěřitelné, nikdy na to nezapomenu. Jako dítě jsem se ráda dívala na dokumentární filmy z druhé světové války a pamatuju se na obrázky bombardování Drážďan, a to mi pořád naskakovalo v Grozném. Byl to pro mě obrovský negativní zážitek. Afghánistán byl úplně jiná epizoda, ta válka se zásadně lišila, prostředí se zásadně lišilo, podmínky byly úplně jiné...“

„Vlastně všechna místa, kam jsme za válečným konfliktem jeli, měla nějakého svého ducha. A já jsem vždycky pásla po tom duchu. Mě moc nezajímají techniky války, ale zajímá mě vždy atmosféra a lidské příběhy. A každé to místo má svou atmosféru, na kterou nezapomenu,“ přiznává novinářka.

Způsobila některá z jejích reportáží doma nebo v Rusku poprask? Je pravda, že pomáhá živit početnou afghánskou rodinu svého muže? Přijala by jako spisovatelka podporu od mecenáše, který by ji chtěl dopřát klid na práci a jinak by nežádal vůbec nic?

Poslechněte si celý rozhovor Jany Klusákové s Petrou Procházkovou.

autoři: Jana Klusáková , Katka Brezovská | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související