Vraždit slovem. Jak vypadala kariéra „dělnické prokurátorky“ Brožové Polednové

Na dvoře pankrácké věznice se 27. června 1950 (dnes Den památky obětí komunistického režimu) odehrálo poslední dějství strašlivého divadla, zbavení života čtyř nevinných lidí – Milady Horákové, Oldřicha Pecla, Jana Buchala a Záviše Kalandry. Popravě byla přítomna i „dělnická prokurátorka“ Ludmila Brožová.

Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová (uprostřed)|foto: Národní filmový archiv

Podle vlastních slov se na celou exekuci nemohla dívat a zpětně do ní museli její kolegové z řad prokurátorské a soudnické úderky vpravit pořádnou dávku koňaku.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Popraveni z politických důvodů

To jí nebránilo ještě téhož dne na veřejném shromáždění agitovat na podporu právě skončeného procesu s „nepřáteli lidu“, jehož výsledky v podstatě hájila do konce života.

Proč zrovna ona jako jediná žena mezi svými mužskými kolegy sehrála tak temnou úlohu?

Žijeme radostněji. A kdo nechce, s tím si to vyřídíme

Kariéra Ludmily Biedermannové odstartovala raketovým způsobem během první poloviny roku 1950, kdy se zúčastnila několika pro komunisty klíčových demonstrativních procesů.

Byly určené k zastrašení dávno politicky odstavených politických oponentů, ale koneckonců i té mlčící části národa, která s komunistickou politikou sice nesouhlasila, ale už se to neodvážila dát najevo.

Čtěte také

Léto 1954: Boj proti mandelince, navrátilci a procesy

Ludmila Biedermannová (na jaře 1950 přijala zjevně kvůli nevhodnému německému příjmení dívčí jméno své matky Brožová a později k němu přidala i jméno svého manžela) posloužila komunistům v důležitých soudních procesech jako pouhá absolventka pofiderní dvouleté Právnické školy pracujících.

Šlo o procesy s protikomunistickými odbojáři na Hodonínsku, dále s řeholníky (mj. opatem Vítem Tajovským) a nakonec i o monstrózní inscenované představení s Miladou Horákovou a jejími takzvanými „společníky“.

Brožová Polednová v těchto procesech v zásadě střídala dvě polohy obžaloby a bez větších modifikací je používala při všech svých proslovech.

Čtěte také

Politické rehabilitace se za komunistů ocitly v rukou katů. Ti tak posuzovali sami sebe

K její smůle byly tyto procesy často nahrávány a později, byť většinou ve zkrácené a komentované podobě, také vysílány rozhlasem, a tak mohly po letech posloužit jako důkazní materiál.

První polohou snaživé žalobkyně byla jakási obhajoba komunistického „biedermeieru“: My komunisté jsme dali českým ženám takovou perspektivu a natolik jsme zlepšili jejich materiální situaci, že jim to mohou ženy na kapitalistickém Západě, ve Francii, Americe či Anglii, jenom závidět.

Jejich muži už nenosí domů žebračenky, ale výplatu, a samy ženy se s nadšením vrhly do budování lidově demokratické společnosti. Všem nám kyne zářná budoucnost, doslova ráj na zemi. Brožová Polednová se nerozpakuje parafrázovat Stalina: Žijeme stále radostněji!

Máme samé úspěchy...

Pak tu byl ovšem druhý a důležitější aspekt její obžaloby, který by se dal shrnout a parafrázovat následovně: Někdo nám to tu kazí, takže přes naše veliké úspěchy vlastně až tak moc radostněji nežijeme.

A dělnická prokurátorka pak dala rozhodně najevo, že radostněji nebudou žít oponenti režimu, poražené společenské vrstvy, zkrátka nepřátelé.

Čtěte také

Růžena Vacková aneb profesorka za mřížemi

Brožová pálí ostrými přímo na lavici obžalovaných, těch současných i těch potenciálních u rozhlasových přijímačů: „Byli varováni! My je umíme najít!“ Takovéto expresivní věty, hodné prokurátora Urválka, Brožová používá jakožto běžnou řečnickou figuru.

Fanatickým hlasem bývalé neúspěšné adeptky herectví Brožová šíří ty nejstrašnější hoaxy o tom, že obžalovaní si přáli třetí světovou válku proti vlastnímu lidu, a šíří strach a nenávistnou propagandu v soudní síní i v celé zemi.

Dodnes při poslechu těchto materiálů tuhne krev a docházejí slova i otrlému posluchači, který už mnohá zvuková svědectví z dob poúnorové „lidové demokracie“ slyšel.

Žena odsuzuje ženy

Účast Brožové Polednové v procesech zakončených často justičními vraždami byla důležitá kvůli „genderovému aspektu“.

Čtěte také

Politické procesy a Gottwald? Nejdřív je odmítal, nakonec ale podlehl tlakům Moskvy, popisuje historik

Úloha takzvané prokurátorky – ona sama by řekla „elévky“, která musela poslouchat ty starší a zkušenější – spočívala v tom, že měla představovat spravedlivé rozhořčení socialistické ženy nad ženami nesocialistickými, nad těmi, které se provinily zradou nejen socialistických pořádků, ale dokonce zradou žen celého světa bojujících za pokrok.

Slabomyslné floskule, dnes nechtěně humoristické, ovšem nasměrovaly osud obviněných často k mnohaletým žalářům, někdy až na šibenici. A protože by mohlo vypadat problematicky, kdyby Miladu Horákovou posílali na smrt výhradně muži, posloužila tu žena.

Dá se samozřejmě namítat, že hlavní slovo a odpovědnost měli soudci, nikoli prokurátoři. Na tom také stála obhajoba Ludmily Brožové Polednové v roce 2007, kdy stanula před pražským městským soudem, obviněná ze spoluúčasti na vraždě čtyř obětí pražského procesu z května a června 1950.

Čtěte také

O vykonstruovaných procesech z 50. let se poprvé mohlo mluvit až v roce 1963

Jenomže historické prameny prokázaly, že Brožová se zúčastnila i klíčových porad, které proběhly ještě před začátkem procesu a které na základě dispozic z ÚV KSČ a ministerstva spravedlnosti stanovily předem, kdo jaký dostane trest.

Nejenom že se obžalovaní museli zpaměti naučit své výpovědi, ale soudci i prokurátoři se předem domluvili a zavázali, jak mají svoji roli na tomto justičním „divadle“ odehrát a jaký bude výsledek. A bez výjimek svou úlohu splnili.

Pozdní spravedlnost bez katarze

Ludmila Brožová Polednová posloužila komunistům tak, jak potřebovali, možná dokonce nad rámec očekávání. Proaktivně, oddaně, fanaticky.

V roce 2007 byla odsouzena na šest let vězení. Odseděla si nakonec rok a tři čtvrtě, pak byla propuštěna díky milosti prezidenta Václava Klause. Považovala akt milosti za samozřejmost, svou vinu nikdy neuznala, a dokonce svůj případ bez úspěchu postoupila Evropskému soudu pro lidská práva.

Byla Brožová démonickým zjevem? Nebo spíš ztělesněním zlovolné tuposti, do důsledků dovedeného kariérismu a na piedestal postavené podprůměrnosti? A co z jejího příběhu zbylo po tři čtvrtě století od zmíněných zločinů?

Především poznání, že pokud se nějaká ideologie zmocní zákonodárné, výkonné a soudní moci ve státě, může to dojít až k justičním vraždám. Pohled do dnešního Ruska varuje snad dostatečně.  

Čtěte také

Soud s poslední protektorátní vládou byl pod obrovským politickým vlivem. Komunisté žádali aspoň „tři špagáty“, říká historička

Ale znepokojivá je i skutečnost, že Brožová Polednová stanula před soudem s obrovským zpožděním, přestože materiály prokazující její vinu zveřejnil historik Karel Kaplan už v 90. letech. V dalších deseti letech už všichni relevantní aktéři kromě ní zemřeli nebo se jim podařilo soudům systematicky vyhýbat, jako v případě vyšetřovatele Aloise Grebeníčka.

Ale co je možná nejhorší – ta největší justiční zvěrstva napáchali v 50. letech skutečně její nadřízení a učitelé, často lidé, kteří vystudovali a svou kariéru zahájili ještě v době první republiky.

Svým způsobem se tak justice konce 40. a začátku 50. let nedá označit jinak než jako justicí kolabující. Zanechala tím také tíživé dědictví sahající hluboko za rok 1989, do demokratických časů.