Politické rehabilitace se za komunistů ocitly v rukou katů. Ti tak posuzovali sami sebe

20. květen 2024

Čtyři dekády komunistické historie našeho státu mají na svém kontě řadu nevinných obětí, bezpráví a nespravedlností, ostatně tak jak tomu v totalitních státech bývá. Kdo není s námi, je proti nám, i takový byl slogan doby. Řada křiklavých případů ovšem v některých obdobích i samotné komunisty přivedla k rozhodnutí, že je třeba napravit alespoň něco. Procesy nazývané „rehabilitační“ měly pojmenovat nejen nespravedlnosti, ale také očistit jména odsouzených.

Bohulibé záměry, které se ovšem častokrát míjely účinkem i proto, že pomyslní kati se stali těmi, kteří měli o rehabilitacích rozhodovat. Absurdně tak měli de facto kontrolovat a posuzovat sami sebe.

Připravila a moderuje: Ivana Chmel Denčevová
Hostem byl: historik Jan Kalous
Účinkují: Daniel Bambas, Otakar Brousek ml., Lukáš Hlavica, Martin Zahálka
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 20. 5. 2024

Vzniklo tak několik rehabilitačních komisí, které se musely pohybovat pouze ve vytyčených mantinelech a jejich výstupy v žádném případě nesměly ohrozit samu podstatu komunistického státu a odpovědnost jeho představitelů za příkoří spáchaná. V pohádkách se tomu říká „chytrá horákyně“, oblečená i neoblečená, obutá i bosá.

Tento příměr lze použít už na první z rehabilitačních komisí, nazvaná je Barákova podle tehdejšího ministra vnitra. Předstoupil před ni také jeden z nejhorších estébáckých vyšetřovatelů Karel Košťál. Paradoxem bylo, že sám Barák předkládal návrhy pro další vykonstruované procesy v letech 1954–1956 a zároveň stál v čele komise.

Čtěte také

Host pořadu historik Jan Kalous k tomu říká: „Komise se zabývala pouze případy uvězněných komunistů a z výsledku je zřejmé, že to byla spíše komise revizní než rehabilitační. Dokonce konstatovala, že některé trestné činy nebyly odhaleny anebo byly potrestány více, než bylo únosné a nutné, ale že tresty byly oprávněné.“

Další komisí pak byla tzv. Kolderova, zřízena byla v září 1962 za éry prezidenta Antonína Novotného.

„Její vznik souvisel s děním v Sovětském svazu, kde v září 1962 proběhnul 22. sjezd sovětských komunistů a nejvyšší představitel státu Chruščov otevřeně kritizoval na celém plénu – nikoliv jen v utajeném projevu  Stalina. To vyvolalo další potřebu rehabilitací a přenášelo se to postupně do celého sovětského bloku,“ vysvětluje historik Kalous.

Ovšem i Drahomír Kolder byl kovaný komunista, který byl oblíbencem prezidenta Novotného, a v této komisi zasedli i Alexander Dubček, Lubomír Štrougal či Jozef Lenárt.

Urválek měl naplňovat závěry komise

Dalším pomyslným zahradnickým kozlem se stal tehdejší předseda Nejvyššího soudu Josef Urválek – jedna z nejhorších postav 50. let , který měl naplňovat závěry komise. Právě on byl spoluodpovědným za kruté fyzické týrání vězňů, mučení a vystavování psychickému násilí.

Čtěte také

Třetí komisí byla tzv. barnabitská, která se zaměřila na politické procesy s tzv. buržoazními nacionalisty. Právě tehdy byl jedním z odsouzených Gustáv Husák a jeho rehabilitace mu tak otevřela dveře do nejvyšších pater politiky v období tzv. normalizace, jejímž smutným symbolem se stal.

Výčet komisí stále nekončí, další se jmenovala Pillerova podle tehdejšího středočeského tajemníka KSČ, který stál v jejím čele, a v komisi byl také například historik Karel Kaplan.

„Byla velmi kritická k tehdejšímu i minulému vedení komunistické strany a to způsobilo poměrně velké problém s přijetím závěrečné zprávy,“ konstatuje Kalous.

Čtěte také

Navíc v dané době vzniklo sdružení bývalých politických vězňů K 231 a veřejnost se dozvídala o otřesných příbězích. Veškeré snahy pak skončily s příjezdem sovětských tanků v srpnu 1968, výsledná zpráva přijata nakonec nebyla a pak další komise tzv. Kempného její výsledky „upravila“ tak, že ji komunisté odhlasovali, a tím byly veškeré snahy o rehabilitace ukončeny. Na ty skutečné a opravdové rehabilitace si československá veřejnost musela počkat až po pádu komunismu v roce 1989.

Na otázku pořadu historik Jan Kalous odpovídá: „Politické rehabilitace se ocitly v rukou katů, limitem jejich práce byla právě přímá účast pachatelů zločinů uvnitř komisí. Komisím práci zadávala komunistická strana a ta neměla zájem o své krvavé minulosti mluvit, protože se obávala podrytí své pozice ve společnosti. Odpovědní byli nejen přímí vykonavatelé, tedy vyšetřovatelé, soudci, prokurátoři, ale především vrcholní politici Komunistické strany Československa.“

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy v audiozáznamu.

Spustit audio