Soud s poslední protektorátní vládou byl pod obrovským politickým vlivem. Komunisté žádali aspoň „tři špagáty“, říká historička

„Byl to jeden z největších úkolů dané doby. Veřejně odsoudit zrádce a jejich pomahače. K tomu byli představitelé státu zavázáni i mezinárodními dohodami a také to opakovaně sdělovali prostřednictvím londýnského rozhlasového vysílání. Bylo to mimo jiné i proto, aby se nová vláda odlišila od té poslední protektorátní,“ říká host pořadu historička a právnička Eva Janečková.

Lidem se to ale příliš nelíbilo, byli totiž přesvědčeni, že právě ministři protektorátní vlády s nimi tady žili, a naopak představitelé nové vlády, vzešlé z Košického vládního programu, byli v exilu.

Čtěte také

Protektorát a čeští autoři aneb Národní literatura v době, která národu nepřála

Hned v květnu byli ministři poslední protektorátní vlády zatčeni a 29. dubna 1946 začalo hlavní soudní líčení. Před soudním tribunálem stanulo pět ministrů: Jaroslav Krejčí, bývalý ministr spravedlnosti, Adolf Hrubý, ministr zemědělství, Richard Bienert, předseda vlády, Josef Kalfus, který se věnoval financím, a Jindřich Kamenický, který se věnoval dopravě, respektive železnicím.

O soud byl mimořádný zájem ze strany politiků. Komunisté žádali alespoň „tři špagáty“ a „byli ve vleku sovětských diplomatů, kteří také tlačili na to, aby ty tři rozsudky trestu smrti padly,“ říká Janečková.

Nespravedlivé rozsudky

„Sociální demokraté byli hodně ve vleku komunistů, národní socialisté se snažili distancovat, ale tak razantně jako lidovci nevystoupili. Ostatně předseda komunistů Klement Gottwald byl už tehdy přesvědčen, že „soudci by měli soudit dle zákona, nicméně s přihlédnutím k mínění lidu a ke stanovisku vlády,“ dodává.

Čtěte také

Karel Čurda – příběh velké zrady. Proč po atentátu na Heydricha udal své kamarády i další lidi?

Výsledkem soudního jednání, kdy se obžalovaní obhajovali velmi kvalifikovaně, byly tyto tresty: Krejčí 25 let, Kalfus uznán vinným, ale nebyl mu uložen žádný trest a po vynesení rozsudku propuštěn, Kamenický pět let, Hrubý doživotí a Bienert tři roky.

Je zřejmé, že stanout před soudem dotyční museli, už proto, aby se jednoznačně prokázala jejich vina či nevina. Zajímavé však je, že žádný z typicky kolaboračních zločinů jim prokázán nebyl.

Eva Janečková k soudnímu verdiktu říká: „Rozsudky se do jisté míry zakládaly na pravdě, dotyční museli spolupracovat s nacisty, jinak by na těch místech zůstat nemohli. Rozsudky ale z ryze právního pohledu spravedlivé nebyly.“

Reakce komunistů byla přesto velmi hlasitá, chtěli anulovat celý proces anebo u některých obžalovaných alespoň zpřísnit tresty. Komunistický tisk vedl kampaň proti zrádcům, svědci obhajoby byli napadáni, zesměšňováni a zastrašováni.

Čtěte také

Komunisté byli horší než Němci, udávali jeden druhého, vzpomínala pamětnice vysídlení Neveklovska

Rozsudky se ale i přes veškeré tlaky, především na tehdejšího ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu, zvrátit nepodařilo. Na svobodu se ovšem dostali jen dva, a to Jindřich Kamenický a Rudolf Bienert, Hrubý a Krejčí ve vězení zemřeli.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda soud s poslední protektorátní vládou nebyl pod politickým vlivem, host pořadu historička a právnička Eva Janečková odpovídá:

„Byl pod obrovským politickým vlivem, vláda zasahovala už do formulace žaloby, do projednávání rozsudku a předem měla vytvořený svůj názor, jak má rozsudek vypadat. Byť to nese jen některé znaky politických procesů tak, jak je známe z pozdějších let, přece jen se jednalo o politický proces.“

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byla historička a právnička Eva Janečková, režii měl Michal Bureš.