Mýtus, že jezuité k nám přišli až po Bílé hoře, sloužil k násilnému přesvědčování lidí ke katolicismu, říká historička

Jezuité se stali symbolem údajné porážky Čechů na Bílé hoře v roce 1620, přestože to nebyla bitva mezi Čechy a Němci – ti byli na obou válčících stranách –, ale bitva mezi katolíky a protestanty. Tento fakt byl postupně upozaďován, a tak se z dané bitvy stal téměř zásadní mezník naší historie, kdy bylo ublíženo „holubičím Čechům“.

A protože v letech po této bitvě nastala rekatolizace, tedy návrat – častokrát násilný – lidí ke katolicismu a vyhnání protestantů ze země, tak se právě jezuité stali symbolem těchto změn.

Komplikovaná situace ovšem nebyla pouze v našich zemích, ale v celé Evropě. A do toho přichází založení Tovaryšstva Ježíšova, což je oficiální název jezuitského řádu, v roce 1540.

Z bonvivána poustevníkem

Jeho zakladatelem byl Ignác z Loyoly, který byl ve svém životě nejprve královským pážetem, pak důstojníkem španělské armády Karla V. a na svém kontě měl řadu vojenských úspěchů. Prý byl také bonviván a měl rád zábavu, ženy a veselí, až došlo k zásadní události jeho života: byl zraněn a dlouhé léčení ho přivedlo na zcela jinou životní cestu.

Čtěte také

Kdo byli jezuité? Byli mocným řádem, takže pro ostatní solí v očích, tvrdí historička

„Jeho příběh byl absolutně výjimečný,“ konstatuje historička Eva Doležalová. Ignác z Loyoly zažil extatické vidiny, zázračně se uzdravil, žil také jakou poustevník, nechal se i bičovat a studoval filozofii a teologii. A rozhodnul se založit církevní řád Tovaryšstva Ježíšova.

Papežem byl řád uznán v roce 1540 a stál na těchto principech, jak vysvětluje historička: „Přímá poslušnost papeži, jiná organizace oproti jiným řádům, misijní činnost. Původně měla být činnost zaměřena na Svatou zemi, ale rychle se ocitli v konfrontaci s německou reformací a utrakvismem v českých zemích.“

Do českých zemí jezuity pozval pražský administrátor Scribonius, který řídil neobsazený pražský arcibiskupský úřad. První jezuité neuměli česky a od počátku se stali terčem posměchu, protože „to byl klasický střet dvou kultur, dvou náboženství a domácí prostředí bylo pod vlivem utrakvismu a německé reformace spolu s obavami, aby se nevrátily poměry předhusitské,“ říká Doležalová.

Osudová bitva?

Jezuité rychle pochopili, že je třeba se naučit česky a jít mezi lidi. Díky podpoře domácích šlechtických rodin pak zakládali svá střediska v dalších městech, vedle Prahy vznikly koleje v Olomouci, Brně, Chomutově, Českém Krumlově a Jindřichově Hradci.

Jejich podíl na rozvoji školství, vzdělanosti a kultury je mimořádný a nezpochybnitelný. Po pár desetiletích se ale všechno mění. Situace souvisela s otázkami, které se týkaly podílu na správě českých zemí, čistoty víry a role církevních institucí. Ty pak vedly až k událostem roku 1618, začíná tím dlouhá a krutá třicetiletá válka.

Čtěte také

Byl pražský mariánský sloup poctou Habsburkům? Mýty si žijí svým vlastním životem, odpovídá historik

Jistým mezníkem se tak pro nás stává bitva na Bílé hoře v roce 1620, byť její tehdejší význam nebyl takový, jak ho česká historiografie posléze vnímala a dostávala do širokého veřejného povědomí.

Jezuité byli z českých zemí vyhnáni, ovšem krátce poté se vracejí a působí zde až do roku 1773, kdy byl řád rozpuštěn. Obnoven byl pak v roce 1814, ale své předchozí slávy už nedošel, přesto funguje v Česku do současnosti.

Na otázku pořadu, zda jezuité přišli do českých zemí až po Bílé hoře, historička Eva Doležalová odpovídá: „Nepřišli, byli v českých zemích od roku 1556 a v roce 1618 byli dočasně vypuzeni, ale vracejí se už v roce 1620. Mýtus, že přicházejí až po Bílé hoře je spojen s rekatolizací a také snahou přesvědčovat lidi i násilnou formou ke katolicismu.“

Poslechněte si reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy. Moderuje Ivana Chmel Denčevová.