Kdo byli jezuité? Byli mocným řádem, takže pro ostatní solí v očích, tvrdí historička

28. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slavnost 450. výročí příchodu jezuitů do Trnavy

Kdo jsou jezuité, jaká je historie tohoto řádu a proč je opředena tolika mýty? Jeden ze stále opakovaných je, že údajně zničili českou kulturu. V různých historických epochách ale tento mýtus podporovali ti, kteří jinak stáli na zcela jiných názorových stranách. K jeho vysvětlení se musíme vrátit do 16. století.

Účinkuje: historička Ivana Čornejová
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Dramaturgie: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 17. 10. 2016

Tehdy byl svět v zajetí nejrůznějších náboženských svárů a válek. Zajímavé je, jak bývá dané období popisováno. Starší generace líčily předbělohorskou dobu jako čas hlubokého úpadku, ale moderní historiografie tento pohled změnila.

Je třeba přiznat, že poměry se vyhrocovaly. Připomeňme si dění ve Francii, kde rokem 1562 začala vleklá válka mezi hugenoty, tedy francouzskými protestanty, a katolíky. O deset let později přišlo masové vraždění hugenotů během Bartolomějské noci.

Pozvání do českých zemí

Země Koruny české byly od roku 1526, kdy smrtí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie, součástí Habsburské monarchie. V náboženské oblasti platilo ujednání z Augšpurku, tedy princip „cuius regio, eius religio – čí země, toho náboženství“.

Čtěte také

Císař Ferdinand I. Habsburský v roce 1556 povolal do země jezuity, tedy příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, kteří měli pomoci navrácení katolicismu do vedoucí pozice a zbavení se protestantů, kteří byli různých konfesí.

Kdo ale byli jezuité? Petr Hořejš tvrdí, že k hlavním rysům této řehole patřilo „hájení zájmů papežské stolice, absolutní disciplinovanost, vojensky náročný režim a princip subordinace jako v armádě. A klíčové bylo, že v dané době měli nejpropracovanější výchovné a pedagogické metody, takže z jejich škol vycházeli mimořádně vzdělaní, připravení a energičtí lidé.“

To souviselo také s osobností jejich zakladatele Ignáce z Loyoly – původně šlechtického synka, pak vojáka, který byl těžce raněn a obrátil se ke katolické víře. Ale byl také „prostopášníkem a bohémem, jak to bývá u řady světců, kteří se obrátili,“ řekla o něm historička Ivana Čornejová.

Vyhnání a návraty

Prvním místem, kde začínají v českých zemích působit, byl kostel sv. Klementa v Praze, dnešní Klementinum, ale posléze vznikají další vzdělávací zařízení na různých místech, včetně Moravy. Mezi jezuity nalézáme řadu zvučných jmen naší historie, jako je například historik a jazykovědec Bohuslav Balbín, Bedřich Briedel nebo Jan Kořínek.

Čtěte také

Překotný vývoj, kterému nadále dominovalo soupeření mezi katolíky a protestanty, na našem území vyvrcholil pražskou defenestrací roku 1618 a v jejím důsledku byli jezuité vyhnáni. Netrvalo ale dlouho a po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se vracejí zpět.

Tato bitva byla součástí třicetileté války na evropském území (1618–1648). Jezuity nalezneme i v jejím závěru, kdy Švédové obléhali Prahu a jezuité patřili nejen mezi její obránce, ale také provozovali v Klementinu lazaret.

Po Bílé hoře doba temna?

Pobělohorské období je také opředeno řadou mýtů, pro ilustraci můžeme uvést třeba román Temno od Aloise Jiráska, i když je třeba dodat, že literární dílo není historickou učebnicí. Jiný je pohled historika Josefa Pekaře:

Čtěte také

„Doba protireformační nebyla temnem veskrze. Nikdo rozumný toho také netvrdí. A historik musí připustit také, že barok, jenž vstoupil s vítězem (tedy katolicismem) jako nový duševní vládce do dobytého českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní.

Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství, kterým naplnil zemi, ano, kterým ji naučil umělecky cítit, ovládnuv na celé čáře architekturu, malířství, hudbu i umění. Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami (v tom především sochami typického nového světce svého, Jana Nepomuckého) nesmazatelný ráz české krajině.“

Jezuité působili v českých zemích a na Moravě ještě v 18. století, pak byla ukončena činnost jejich řádu, ale v současnosti opět aktivně působí. K mýtům, které jsou právě s nimi tak pevně spjaty, uvádí Ivana Čornejová: „Byli mocným řádem a tím si vysloužili nepřátelství, byli pro ostatní solí v očích. Problémem všech mýtů je, že se opakuje to, co už bylo opakováno, a nikdo se nezabývá tím, jak to mohlo být – či bylo – ve skutečnosti“.

Celý pořad si poslechněte v audiu.

Spustit audio

Související