Paradoxy Bílé hory: Velká prohra, nebo velké vítězství? Bitva, nebo jen šarvátka?

7. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře byla zásadním předělem v našich dějinách. Vždyť která jiná událost pojmenovala dvě historické epochy, dobu předbělohorskou a pobělohorskou? Přitom se ji někteří historikové zdráhají vůbec bitvou nazývat.

Účinkují: historici Jaroslav Pánek, Ivana Čornejová, Zdeněk Hojda a Jiří Mikulec
Připravila: Naďa Reviláková

Období, které po bělohorské porážce nastalo, bývá dodnes označováno jako doba temna. Vzhledem k tomu, že po Bílé hoře následovalo téměř 30 dalších let celoevropského válčení, temná a těžká doba to skutečně byla. Ale to, co přišlo pak, bychom spíš než temnem, mohli nazývat šerosvitem blížícího se baroka.

Bělohorská bitva má v sobě mnoho paradoxů. Vždyť v ní proti sobě stály armády dvou právoplatně zvolených českých králů Friedricha Falckého a Ferdinanda II. Habsburského. Byla rozhodujícím střetem tzv. české války, a přitom v ní bojovala téměř celá Evropa, pro kterou měla dalekosáhlé důsledky. Pro České země pak přímo fatální.

Bitva nebo šarvátka?

Někteří historikové bitvu na Bílé hoře ani bitvou nenazývají. Šlo prý spíš o řadu dílčích šarvátek. Že souboj se svými protivníky ve většině případů nesvedli naši krajané, ale najatí žoldnéři, už dnes nikoho nepřekvapí.

Dobové vyobrazení bitvy na Bílé hoře (foto uživatel Daniel Baránek)

A že se jim nechtělo bojovat za stavovské ideály? Kdo by se jim divil? Vždyť byli hladoví, promrzlí, vyčerpaní. Taky mizerně placení, pokud vůbec nějaký žold dostali. Podobně jako žoldnéři bylo v té chvíli vyčerpané i celé stavovské povstání. Bitva, nebo šarvátka na Bílé hoře, tak byla spíš posledním hřebíčkem do jeho rakve.

Stavovské vojsko bojovalo hlavně tam, kde nebylo možno utéct. Zdánlivá výhoda, tedy zeď bělohorské obory v zádech, se stala pro mnohé pastí. Ti, kterým se podařilo prchnout za pražské hradby, boj vzdali úplně. Praha tak byla v následujících dnech vydána na pospas plenícím nepřátelům. Kdo z představitelů stavovského státu nestačil utéct za hranice, s tím se vítězný král Ferdinand II. Habsburský vypořádal tím nejkrutějším způsobem. O necelý rok později se Staroměstské náměstí stalo dějištěm sedmadvacetinásobné popravy.

Dokonalá rekatolizace

Ještě počátkem 17. století bylo přibližně 85 procent ze čtyř milionů obyvatel Čech a Moravy nekatolíků. V období po bitvě na Bílé hoře se museli všichni přihlásit ke katolickému náboženství, nebo opustit zemi.

Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře, snímek uživatele RadekS

Stavové tak po pouhých dvou letech dosáhli přesného opaku svých původních cílů. A Ferdinand II. Habsburský docílil toho, o co se jeho předkové pokoušeli celé století. V absolutní rekatolizaci českých zemí mu už nikdo nebránil.

Bělohorská porážka se v následujících dvou staletích stala bělohorským vítězstvím, tak ji oslavovali vládnoucí Habsburkové stejně jako katolická a rekatolizovaná většinová společnost. Tento pohled se změnil až s příchodem národního obrození.

Národ v rukou politiků

A co pro nás znamená Bílá hora po čtyřech staletích, která od ní uplynula? Jak na ni můžeme pohlížet dnes?

Jaroslav Pánek

Historik Jaroslav Pánek si v souvislosti s ní klade otázku, která je aktuální v jakékoliv době.

„Má skupina ambiciózních politiků právo vtáhnout zemi a národ do tak obrovského rizika, když je vysoká pravděpodobnost, že na to celý národ doplatí? A jestliže se pro to rozhodne, má právo utéct, když hrozí porážka? To jsou základní dilemata Bílé hory, ale to jsou i základní dilemata 20. století. Roku 1938, 1948 a 1968. V tomto smyslu je Bílá hora zajímavá pro člověka 21. století. Mnohem víc než šarvátka u Prahy, než nějaký boj katolíků a evangelíků. Jako téma o rozhodování politiků o milionech lidí a o jejich osudech.“ 

Celý pořad najdete v audiozáznamu.

autor: Naďa Reviláková
Spustit audio

Související