Sousedství na Blízkém východě. Jak by vypadal svět, kdyby se Státem Izrael vznikl i Stát Palestina?

„K plánu OSN z roku 1947 se vlastně všichni bájně vracejí. I v současných debatách. Jako by to bylo zázračné řešení, po kterém by nastal mír. A nic z toho, co se odehrávalo po roce 1948 na tomhle území, by se nestalo,“ upozorňuje historik Jan Adamec a doplňuje.

„Problém je ale v tom, že plán je jedna věc. A druhá věc je, jak ho prosadit.“

Čtěte také

Bez únorového převratu a bez kolektivizace. Jak by vypadalo Československo, kdyby nevyhnalo Němce?

Na území Palestiny se v moderních dějinách stěhují Židé už od konce 19. století. Stále více se mezi nimi prosazuje myšlenka na vznik tamního židovského státu.

V době první světové války je uzavřena takzvaná Balfourova deklarace, ve které Velká Británie slibuje Židům podporu ve snaze o založení vlastního státu. Současně Velká Británie jedná i se zástupci Arabů o zřízení samostatného arabského územního celku.

O tom, že jsou tyto dva plány obtížně slučitelné, se můžeme dočíst i v dobovém československém tisku:

„Neklid v Palestýně. Jerusalém 24. 4. 1925, ČTK. Deputace domorodých Arabů podala státnímu tajemníkovi Amerymu memorandum, ve kterém prohlašuje, že situace v Palestýně jest vážná. Arabové jsou úplně loyální k Velké Britanii, avšak Balfourova deklarace o židovské národní domovině znamená útok proti domorodým Arabům…. Arabové si přejí, aby mohli mírumilovně žíti ve své zemi jako obyvatelstvo domácí, nikoliv jako cizinci.“

Touha po vlastním státu

K dalším odchodům do Palestiny motivovaly v následujících letech Židy také rozpínání nacismu. Velká Británie se přes to snažila počet nově příchozích regulovat. A ani pád hitlerovského režimu uprchlickou vlnu nezastavil. Naopak.

Čtěte také

Proč Hamás vlastně útočí na Izrael? Nabízíme historický kontext od počátku 20. století

Druhá světová válka totiž mezi přeživšími evropskými Židy jen utvrdila potřebu mít vlastní stát. V diplomatických jednáních hovořili zástupci Židů s každým, kdo byl ochotný naslouchat. A ke svému cíli byli i přes nesouhlas místního arabského obyvatelstva i okolních arabských států stále blíž.

V roce 1947 přijala OSN rezoluci, podle které měly vzniknout dva samostatné státy.

„Problém byl v tom, že palestinští Arabové s tímto plánem od počátku nesouhlasili. Protože cítili, že jsou v pozici, že je to pro ně vlastně tohle rozdělení porážka. Takže to odmítali,“ přibližuje historik.

Navíc se blížil se rok 1948. Rok, kdy měl vypršet britský mandát na tomto území. „Všichni věděli, že Britové se v roce 1948 stáhnou. A co bude dál? Pokud se něco neudělá, tak vypukne krvavá řežba. Zkrátka etnická válka,“ popisuje Jan Adamec situaci, která předcházela vzniku Státu Izrael.

Navzdory všem okolo

A pak přišel květen 1948 a britský mandát v Palestině skončil. Ještě téhož dne byl vyhlášen Stát Izrael a následující den na něj zaútočily okolní arabské státy včetně Egypta či Sýrie, které byly členskými státy OSN, ale hlasovaly proti vzniku tohoto státu.

Pokládat si v této situaci naši záludnou otázku z oblasti alternativních dějin, jak by to vypadalo, kdyby současně s Izraelem vznikla Palestina, je značně problematické i v rámci přemítání nad alternativní podobou dějin.

Nemůže zkrátka vzniknut stát, který většina z jeho budoucích občanů nechce. Kde bylo možné hledat řešení?

Nad tím se zamýšlí tak trochu jiná Historie Plus v minisérii Coby kdyby s historikem Janem Adamcem.