Důchody jako nástroj třídního boje? Věrným soudruhům se přidávalo, třídním nepřátelům ubíralo

Zajímavostí také je, že neexistovala žádná valorizace starobních důchodů, jak ji známe v současnosti. A tak se i ze starobních důchodů stala další oblast třídního boje, což je pojem, který se objevuje ve všech oblastech života tehdejšího komunistického státu. 

„Komunismus rozdělovala lidi dle vztahu k výrobním prostředkům, takže existovaly pouze vykořisťovaní dělníci a na druhé straně podnikatelé – vykořisťovatelé. Mezi těmito třídami byl nesmiřitelný boj,“ vysvětluje host pořadu historik Milan Bárta.

K tématu starobních důchodů dodává: „Už první československá republika měla vyspělý sociální systém. Jeho chybou ale bylo, že se týkal jen malé skupiny obyvatel, a to státních zaměstnanců.“ 

Čtěte také

Asociální první republika? Uzákonila osmihodinovou pracovní dobu, podporovala sociální bydlení i nemocenskou

V dubnu 1945 přijatý Košický vládní program měl spolu s komisí Národní fronty připravit takový sociální systém, který bude jednotný a bude se týkat všech občanů státu. Komunistům se ale nelíbil. 

„Velmi ho kritizovali, protože zaváděl principy Západu, tedy podíleli se na něm zaměstnanci i zaměstnavatelé. A pak po sovětském vzoru připravili zcela nový zákon, zmizel termín ‚sociální pojištění‘ a příjmy i výdaje se staly součástí státního rozpočtu,“ popisuje historik.

Propagandistický efekt

Do celého systému pak drasticky vstupuje měnová reforma, která sebrala úspory všem lidem ve státě. A objevil se také další prostor pro třídní boj. Ve vládním usnesení z dubna 1953 bylo uvedeno: „V důsledku svého dřívějšího postavení pobírají tyto živly ještě i dnes nespravedlivě vysoké důchody…“

Čtěte také

Historik: Kolaborovala církev za normalizace? Jen menšina, většina zůstala pasivní a část byla proti režimu

A je zřejmé, proti komu bylo vše nařízeno a koho se to týkalo: „význačných představitelů dřívějšího politického a hospodářského zřízení a těm, kteří horlivě sloužili dřívějšímu kapitalistickému řádu, případně vdovám po nich…“

Je třeba konstatovat, že šlo více o propagandistický efekt než o ekonomické parametry.

Jedním z těch, kterým měl být takto starobní důchod snížen, byl bývalý guvernér národní banky, bývalý ministr a velká národohospodářská postava prvorepublikového Československa Karel Engliš.  

Těmto takzvaným třídním nepřátelům pak zůstaly minimální částky k přežívání. „Často byli ve vysokém věku, se zdravotními problémy a již předtím přišli o své domy, majetek a také úspory během měnové reformy,“ přibližuje Bárta.

Dlužno dodat, že obdobně potrestány byly i manželky či další rodinní příslušníci těchto „nežádoucích elementů“.

Osobní důchod Gottwaldovy dcery

Zároveň bylo třeba ocenit zasloužilé soudruhy, takže směrnice z roku 1960 zajišťuje pro vedoucí funkcionáře strany, vedoucí pracovníky revolučního dělnického hnutí a další včetně těch, kteří „měli mimořádné zásluhy v boji za věc dělnické třídy a při výstavbě socialismu v naší zemi“, osobní příplatek k důchodu za zásluhy. O těch samozřejmě rozhodovali komunisté. 

Čtěte také

Nástup Husákovy normalizace začal hned koncem 60. let

Sedmdesátá a osmdesátá léta, takzvaná normalizace, nijak z dosavadní praxe nevybočila. „Cílem již nebyla likvidace celých tříd, ale zaměřili se na jednotlivce režimu nepohodlné. Častokrát to byli reformní komunisté a představitelé pražského jara,“ poukazuje historik.

Zajímavé je, že tehdy došlo k vysokému nárůstu oněch takzvaných osobních důchodů, bylo jich kolem 10 tisíc. Takže ještě roku 1989 dcera Klementa Gottwalda a manželka neblaze proslulého ministra 50. let Alexeje Čepičky Marta Gottwaldová-Čepičková dostala svůj osobní důchod.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda se důchody za socialismu nestaly nástrojem třídního boje, host pořadu historik Milan Bárta odpovídá: „Staly. Na jedné straně je bylo možné využít pro trestání nepohodlných osob, na druhé straně byly využívány k odměňování věrných soudruhů.“