Jsme v pěkné kaši, soudruh Stalin se zlobí, řekl Gottwald. Do té doby totiž komunisti Marshallův plán podporovali

Na letišti po návratu ze Sovětského svazu prý tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk řekl: „Jel jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu. Vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Nejde ověřit, zda to opravdu řekl – jeho ministerský kolega Prokop Drtina tvrdil, že nikoliv.

Přídělový systém a černý trh

Ale obsahově je popis situace zcela zřejmý, což potvrzuje host pořadu historik Oldřich Tůma: „Československo provádělo prosovětskou politiku už od roku 1945 a ministr Masaryk vždy na mezinárodních fórech hlasoval se SSSR a chválil Stalina.“

Čtěte také

Jan Masaryk se chtěl po únoru 1948 usadit v Londýně. Místo toho ho stihla tragická smrt, kterou se dodnes nepodařilo objasnit

Československo bylo opravdu v těžké situaci, stále existoval přídělový systém na základní zboží, bujel černý trh, svá negativa přineslo znárodnění a odsun německého obyvatelstva, když v pohraničí najednou chyběly pracovní síly.

A navíc podle historika Tůmy „spolupráce se Spojenci z protinacistické koalice byla velmi pochybná a roku 1947 bylo v Moskvě založeno Informbyro, řídící centrum komunistických stran“.   

„Jsme v pěkné kaši…“

A přichází absurdní příběh: 7. července československá vláda jednomyslně schválila svou účast na pařížské konferenci, kde se Marshallův plán měl projednávat

Dva dny poté vládní delegace odcestovala do Moskvy na dlouho plánovanou návštěvu a jejím výsledkem byla následující slova Klementa Gottwalda, předsedy KSČ: „To jsme v pěkné kaši, soudruh Stalin se velmi zlobí, že jsme přijali pozvání k Marshallově plánu. Takhle rozzlobeného jsem ho ještě neviděl.“

Čtěte také

Marshallův plán místo Vítězného února? To překračovalo mentální horizont politiků, tvrdí historik

 A tak se hned 10. července stanovisko československé vlády zcela otočilo.

„Vláda přijala rozhodnutí o neúčasti na dané pařížské konferenci všemi hlasy. Jediný spor byl, že demokraté chtěli dodat stanovisko, že se tak děje na přání Sovětského svazu, kdežto komunisté si to nepřáli. Věděli, že by to u veřejnosti bylo nepopulární a také chtěli, aby to vypadalo, že je to rozhodnutí československé vlády,“ popisuje Oldřich Tůma.

Můžeme si tak klást otázky, jestli to byl zbabělý krok. Platná smlouva mezi Československem a Sovětským svazem uzavřená v prosinci 1943 totiž konstatovala, že si státy nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí.

Anebo už Československo nebylo samostatným suverénním státem? A nebyla to poslední šance pro demokraty, kteří si tím definitivně uvědomili, že komunistické nebezpečí bude stále reálnější?

Rozdělený svět

Pavel Tigrid v týdeníku Vývoj uveřejnil komentář pod názvem A co teď?, ve kterém zcela přesně popsal dění a také to, co bude po nepřijetí Marshallova plánu následovat:

Čtěte také

Jak a proč to všechno začalo aneb Jak může být válka, je-li to opravdu válka, studená? (1. díl)

„Svět bude rozdělen na část, jež bude hospodářsky spolupracovat a jehož hospodářská obnova bude poměrně rychlá, a část druhou, mnohem chudší, jež bude odkázána sama na sebe a kde je už nyní v některých zemích hlad, bída a chaos.“

Svět byl pak na dlouhá desetiletí rozdělen železnou oponou, která se stala symbolem studené války.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli byl Marshallův plán pro Československo zásadní, host pořadu historik Oldřich Tůma odpovídá: „Stal se zásadním faktorem poválečného vývoje a s důsledky se potýkáme dodnes. Tehdy to byla také poslední příležitost k rozpoutání konfliktu mezi demokraty a komunisty.“