Komunisté družstevnictví jen zneužili. Ve skutečnosti chtěli majetek sedláků, říká historik

„Sedlácký stav měl v historii naprosto klíčovou roli, protože na venkově byla v zemědělství zaměstnána většina obyvatelstva. A teprve na něj se vázala další zaměstnání jako řemeslo, obchod a správa,“ upozorňuje host pořadu historik Jaroslav Rokoský a vysvětluje pozici sedláka:

„Za Rakouska-Uherska to byl svobodný člověk, stejně tak za první republiky. Až nacistický režim jeho svobodu omezil.“

Nacistická okupační správa vypsala povinné dodávky pro sedláky, omezila svobodu obchodu a byl zaveden přídělový lístkový systém. Vše bylo podřízeno válečným cílům třetí říše.

„Sedláci tehdy ale i přes hrozbu trestních postihů dodávali obilí, jídlo, pomáhali perzekuovaným rodinám a často končili v koncentračních táborech, protože se zapojili do protinacistického odboje,“ vysvětluje Rokoský.

Poválečné Československo přineslo selskému a rolnickému stavu zásadní změnu: nebyla obnovena prvorepubliková úspěšná strana hájící jejich zájmy, agrárníci. Na další léta pak zůstal zachován systém povinných dodávek.

Politika po únoru

Pro komunisty se právě venkov stal oblastí k posílení jejich pozice. Souviselo to také s osidlováním takzvaných Sudet. Sliby komunistů ale po únoru 1948 rychle vzaly za své.

Čtěte také

Bez únorového převratu a bez kolektivizace. Jak by vypadalo Československo, kdyby nevyhnalo Němce?

„Jejich politika se po únoru 1948 změnila jako den a noc. Před únorem rolníkům slibovali půdu, pozemkovou reformu a četné výhody, a také jim slibovali, že jim nikdo nic brát nebude,“ vysvětluje historik.

Lidé ovšem chtěli hospodařit na svém, jak byli zvyklí po dlouhá léta. Tak bylo třeba přistoupit k tvrdým opatřením. Patřily mezi ně vysoké povinné dodávky zemědělských produktů, posléze přišlo i omezování vlastnictví půdy a zabírání hospodářských strojů. Vše pod praporem vzniku družstev.

Ovšem ta už na venkově existovala od konce 19. století, jen princip byl zcela jiný. Dobrovolné sdružování sedláků a rolníků tam, kde bylo třeba se spojit, například v oblasti elektrárenství či meliorací.

Akce K

Komunisté český slovník „obohatili“ o nová slova. Nejprve to byl „vesnický boháč“ a poté z ruštiny převzaté slovo „kulak“. Právě ti byli hlavními terči komunisty zavedených perzekucí, které mohly končit až vězněním. Týkaly se těch, kteří nechtěli vstoupit do vznikajících družstev.

Čtěte také

Strůjci kolektivizace zemědělství zabavovali pole. Měli na svědomí tisíce zničených životů a lidských tragédií

Pro to, kdo je vlastně kulak, ovšem neexistovala žádná kritéria. Rozhodoval o tom politický sekretariát ÚV KSČ, pak nižší složky – národní výbory spolu s estébáky.

„Kulacké procesy probíhaly většinou ve vytipovaných vesnicích v místní sokolovně nebo v hospodě a dotyční dostávali exemplární tresty. Odvolat se nebylo možné,“ říká Rokoský.

Celá tato komunisty řízená likvidace selského stavu se dotkla až čtyř tisíc rodin a nazývala se Akce K. Byl to plán, jak v horizontu dvou až tří let ochromit selský stav na venkově.

Jaroslav Hrabec, Plakát Strážnice 1950. Sjezd JZD a patronátních závodů našeho kraje, 23.–25. 6. Slavnosti lidového tance a zpěvu, Národní ústav lidové kultury, Strážnice|foto:Západočeská galerie v Plzni

Nikdo nebyl potrestán

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli byli kulaci pouze velcí sedláci, host pořadu historik Jaroslav Rokoský odpovídá:

„Kdepak. Byl to každý, kdo bránil kolektivizaci. I kdyby měl jen záhumenek, mohl být prohlášen za kulaka. Inspirace Sovětským svazem byla jasná, českoslovenští komunisté byli poslušní vůči Moskvě.“

„Komunisté združstevňování pouze zneužili, ve skutečnosti jim šlo o získání majetku sedláků. Sedláci museli být zlomeni násilím a jako sociální vrstva zlikvidováni. Je smutné, že po listopadu 1989 za to nikdo nebyl potrestán,“ uzavírá historik.