Kritiků poměrů v církvi bylo víc. Proč známe hlavně Jana Husa?

03422143.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03422143.jpeg

Jana Husa je pro nás Čechy symbolem kritiky vůči tehdejší církvi, který za to zaplatil životem. Symbolem dění se často stává jedno jméno, nebo jedna událost. V historii ale v různých částech světa probíhaly události, které mají řadu společných rysů. Jan Hus tak není jediný, kdo se ve své době proti církvi ozval.

Historik Petr Čornej v Dějinách zemí koruny české uvedl: „Hluboká společenská krize, v níž se české země ocitly na rozhraní 14. a 15. století, vedla k hledání cesty, jež by umožnila tíživé poměry překonat. Příčiny porušení řádu a společenské stability shledávala většina soudobých myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali učenci i veřejné mínění církvi, která opustila apoštolský příklad, přestala pečovat o spásu duše věřících a dávala přednost svým mocenským a hmotným zájmům.“


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl religionista Martin Chadima.

Tolik popis situace, která byla mimořádně tíživá i proto, že tehdejší člověk byl pevně spjat s náboženským světem. Jeho každodennost provázely náboženské úkony, jeho život od narození až do smrti církev. Petr Hořejš k tomu dodává: „Náboženství bylo takřka mluvou středověkého člověka. Jeho problémy sociální, politické, mravní nebylo možné formulovat jinak než v pojmosloví náboženství a řešit jinde než v rámci křesťanského světového názoru. Lidé byli potopeni ve zbožnosti.“

Kritické hlasy

Již v době panování Karla IV. se k církvi a jejím praktikám v českých zemích kriticky vyjádřil Jan Milíč z Kroměříže. V Anglii o něco později, vystupuje Jan Viklef. Ten je jistě známější postavou, ostatně právě jeho spisy, které se dostávaly i do českých zemí, byly terčem kritiky a likvidace. Ale těžko umlčet slova, která dávají naději na změnu poměrů.

A tak se objevují jména dalších kritiků: Vojtěch Raňkův z Ježova, velká postava teologie, mistr svobodných umění a rektor pařížské Sorbonny, také kanovník kapituly sv. Víta, který žil v letech 1320 – 1388. O pět let později se narodil již zmiňovaný Jan Milíč z Kroměříže, kanovník svatovítské katedrály, který se po vzoru sv. Františka z Assisi stal chudým kazatelem pokání. Přestože byl také centrem mnoha posměšků a ústrků, získal posléze 29 domů, které pojmenoval Nový Jeruzalém. Právě on bývá nazýván „otcem české reformace“.

Jan Milíč z Kroměříže

O málo mladší byl Konrád Waldhauser, autor spisu Postila studentů svaté univerzity pražské. Byl to rakouský augustinián a kazatel, který působil v Praze na Starém Městě od roku 1363, navíc měl status zpovědníka Karla IV. a dvorního kaplana. Při svých kázáních dosáhl takové proslulosti, že se zástupy návštěvníků nevešly do staroměstského kostela sv. Havla a kázal na rynku před kostelem.

Současníkem Jana Husa byl Tomáš Štítný ze Štítného, který patřil mezi nižší šlechtu, a na tu se také ve svých kázáních obracel. Připomeňme alespoň jeho výrok, kdy Prahu nazval „peleší lotrovskou“. A ještě alespoň jedno jméno, Matěj z Janova, který zpracoval 12 pravidel křesťanského chování a kázal u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském.

To jsou jména osobností, které byly nositeli touhy po změnách panujících pořádků. Jména, která symbolizují dané období. Právě oni byli ochotni a připraveni za své názory a za své skutky nést také odpovědnost. Přesto nejsou širší veřejnosti tak známa, jako Jan Hus. Možná proto, že jejich život neskončil po jednání kostnického koncilu na hořící hranici.