Kritiků poměrů v církvi bylo víc. Proč známe hlavně Jana Husa?

Historik Petr Čornej v Dějinách zemí koruny české uvedl: „Hluboká společenská krize, v níž se české země ocitly na rozhraní 14. a 15. století, vedla k hledání cesty, jež by umožnila tíživé poměry překonat. Příčiny porušení řádu a společenské stability shledávala většina soudobých myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali učenci i veřejné mínění církvi, která opustila apoštolský příklad, přestala pečovat o spásu duše věřících a dávala přednost svým mocenským a hmotným zájmům.“

Čtěte také

Jan Hus. Vše, co jste o životě církevního reformátora nevěděli

Tolik popis situace, která byla mimořádně tíživá i proto, že tehdejší člověk byl pevně spjat s náboženským světem. Jeho každodennost provázely náboženské úkony, jeho život od narození až do smrti církev.

Petr Hořejš k tomu dodává: „Náboženství bylo takřka mluvou středověkého člověka. Jeho problémy sociální, politické, mravní nebylo možné formulovat jinak než v pojmosloví náboženství a řešit jinde než v rámci křesťanského světového názoru. Lidé byli potopeni ve zbožnosti.“

Kritické hlasy

Už v době panování Karla IV. se k církvi a jejím praktikám v českých zemích kriticky vyjádřil Jan Milíč z Kroměříže. V Anglii o něco později, vystupuje Jan Viklef. Ten je jistě známější postavou, ostatně právě jeho spisy, které se dostávaly i do českých zemí, byly terčem kritiky a likvidace. Ale těžko umlčet slova, která dávají naději na změnu poměrů.

Čtěte také

Nenašel jsem na něm blud nebo kacířství, psal inkvizitor Mikuláš o Janu Husovi. Byl opravdu kacířem?

A tak se objevují jména dalších kritiků: Vojtěch Raňkův z Ježova, velká postava teologie, mistr svobodných umění a rektor pařížské Sorbonny, také kanovník kapituly sv. Víta, který žil v letech 1320–1388.

O pět let později se narodil Jan Milíč z Kroměříže, kanovník svatovítské katedrály, který se po vzoru sv. Františka z Assisi stal chudým kazatelem pokání. Přestože byl také centrem mnoha posměšků a ústrků, získal posléze 29 domů, které pojmenoval Nový Jeruzalém. Právě on bývá nazýván „otcem české reformace“.

O málo mladší byl Konrád Waldhauser, autor spisu Postila studentů svaté univerzity pražské. Byl to rakouský augustinián a kazatel, který působil v Praze na Starém Městě od roku 1363, navíc měl status zpovědníka Karla IV. a dvorního kaplana. Při svých kázáních dosáhl takové proslulosti, že se zástupy návštěvníků nevešly do staroměstského kostela sv. Havla a kázal na rynku před kostelem.

Čtěte také

Jan Hus ideologický. Za minulého režimu byl osvětářem, sociálním reformátorem i komunistou

Současníkem Jana Husa byl Tomáš Štítný ze Štítného, který patřil mezi nižší šlechtu, a na tu se také ve svých kázáních obracel. Připomeňme alespoň jeho výrok, kdy Prahu nazval „peleší lotrovskou“. A ještě alespoň jedno jméno, Matěj z Janova, který zpracoval 12 pravidel křesťanského chování a kázal u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském.

To jsou jména osobností, které byly nositeli touhy po změnách panujících pořádků. Jména, která symbolizují dané období. Právě oni byli ochotni a připraveni za své názory a za své skutky nést také odpovědnost. Přesto nejsou širší veřejnosti tak známa, jako Jan Hus. Možná proto, že jejich život neskončil po jednání kostnického koncilu na hořící hranici.

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.