Staroměstská poprava byla po Bílé hoře další krvavou tečkou za válkou o stavovské ideály

Poprava 27 českých pánů završila české stavovské povstání, které začalo defenestrací 23. května 1618 a skončilo bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Zvítězila Katolická liga nad Protestantskou unií, takže bylo zřejmé, že protestantismus si své rovnoprávné postavení udrží jen stěží. Jedno však zřejmé nebylo. Že se Ferdinand II. Habsburský, stavy sesazený a ve válce zvítězivší český král, bude chtít svým politickým i náboženským oponentům pomstít tím nejtvrdším způsobem.

„Posbíraní“ stavové

Těsně po bitvě na Bílé hoře uprchla společně se „zimním králem“ Fridrichem Falckým převážně ta část stavovské opozice, která byla do bojů přímo zapojena. Například takový Jindřich Matyáš Thurn, iniciátor defenestrace a také velitel českého vojska, které mimo jiné obléhalo Vídeň. Velmi dobře tušil, že by jej kromě popravy nejspíš čekalo i čtvrcení zaživa.

Čtěte také

Paradoxy Bílé hory: Velká prohra, nebo velké vítězství? Bitva, nebo jen šarvátka?

Mnoho představitelů protestantské strany nicméně neuprchlo a ani to nemělo v plánu. „Tady je pozoruhodné, že celá řada stavovských politiků se asi tak ohrožená necítila, když zůstala v zemi. V podstatě se potom nechali posbírat při těch zatýkáních v předjaří roku 1621, pak byl soudní proces, a nakonec ta masová poprava,“ popisuje prof. Jiří Mikulec.

Před procesem bylo zatčeno celkem 90 mužů. Jedenašedesát putovalo za mříže, 29 zůstalo v mírnějším, domácím vězení. Osmadvacet z nich si posléze vyslechlo rozsudek smrti. Samozřejmostí byly u všech odsouzených konfiskace majetku, které měly dalekosáhlé důsledky pro tehdejší společnost. Jak napsal právě před sto lety historik Josef Pekař: „Daleko hroznějším trestem než popravy a věznění byly konfiskace. Byl to víc než trest – byl to zločin. Aspoň způsob, jakým toto pokutování bylo prováděno v praxi, prozrazuje mnohonásobně, že to, co mělo býti trestem, stalo se namnoze loupeží a podvodem.“

Boží soud až pro císaře

Popravování začalo toho osudného dne 21. června 1621 v pět hodin ráno a podle mnoha svědectví přijali všichni odsouzení svůj ortel s důstojností mučedníků. A že si strůjci popravy dali záležet, aby celá produkce zanechala na přítomném publiku mocný dojem. 

Téměř vše se odehrávalo na vysoké dřevěné tribuně. Dobře vidět přece chtěli i ti v zadních řadách. V pozadí se tyčily kulisy Staroměstské radnice. Hlasitý hudební doprovod bubnů a trubek měl kromě dramatického umocnění také přehlušit poslední slova odsouzených. „To ve skutečnosti nefungovalo,“ podotýká Jiří Mikulec. „Vzhledem k tomu, že ti odsouzení byli doprovázeni kněžími, tak kněží ta slova potom zapisují. Takže my více méně víme, co kdo řekl.“

Dlažba Staroměstského náměstí připomíná popravu 27 českých pánů|foto:Fotobanka Profimedia

Známa jsou tak mimo jiné slova Prokopa Dvořeckého z Olbramovic: „Povězte císaři, že my nyní podstupujeme soud jeho nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého Božího soudu…“

Z osmadvaceti mužů, kteří na popravišti stanuli, dostal jeden na poslední chvíli před napjatým publikem milost. Zbývajících čtyřiadvacet bylo sťato a tři oběšeni. Trestem navíc byly ještě dvě uťaté ruce a vyříznutý jazyk. Tento zpřísněný ortel stihl Jana Jesenia, který dle mínění jeho sudích nejvíc jazykem hřešil a jako vyslanec českých stavů se snažil vzbouřit velkou část habsburské monarchie proti panovníkovi.

Tělo Jana Jesenia bylo také jako jedno ze dvou těl posléze pro výstrahu po částech rozmístěno na veřejná prostranství. A stejný osud postihl i dvanáct hlav, vyvěšených v klecích na vrchol Staroměstské mostecké věže. Dvě další hlavy putovaly do Kutné Hory a Žatce. Valná většina z nich se dočkala sejmutí a utajeného pohřbení až po deseti letech, kdy se krátce vrátili někteří exulanti do Prahy se saským vojskem.

V pořadu hovoří historikové prof. Jiří Mikulec, prof. Jaroslav Pánek a doc. Zdeněk Hojda.