Naučné knihy o výchově vedou jen k úzkosti. Rodič by se neměl snažit být perfektní, míní dětský psychoterapeut Pöthe

19. květen 2020

V odborných kruzích je známý svým názorem, že dětem se nemají přidělovat psychiatrické diagnózy a nemají se léčit prášky, které jim poškozují mozek. Při terapii pak často pracuje více s rodiči než se samotnými dětmi.

Vystudoval psychiatrii, ale ta mu podle jeho mínění nenabízí možnosti, jak dětem opravdu pomáhat. Ty našel až v psychoterapii.

Čtěte také

„Psychoterapie je o vztahu. A ten je úplně jiný, pokud dítě vnímáte jako nějaký objekt pozorování, měření nebo hodnocení a snažíte se mu pomocí chemických látek změnit jeho prožívání. Jako psychoterapeut se snažím dítěti porozumět a prožít s ním všechny jeho emoce, nápady a fantazie. Společně to sdílíte a regulujete to s ním,“ vysvětluje rozdíl mezi oběma disciplínami dětský psychoterapeut Peter Pöthe.

I když léky mohou některým dětem krátkodobě pomoci, v jejich plošném používání bychom měli být velice opatrní. „Všechno jsou to léky, které byly vesměs testovány na dospělých. Dětský mozek je velmi plastický a poměrně jednoduše ovlivnitelný. A my nevíme, jak podávání antidepresiv třeba už od osmi let může změnit jeho strukturu. To je něco, co bych osobně neriskoval,“ přiznává Pöthe.

„Pomocí léků neřešíme problémy, jen utlumíme emoce. Mnohem důležitější je ale porozumět příčinám – tomu, proč je dítě smutné,“ říká a upozorňuje přitom na to, že emoce jsou ve vývoji dítěte velmi důležité: „Utlumením emocí se zastaví vývoj dítěte – často mu tímto způsobem měníme jeho osobnost.“

Dítě není pacient

Ve svých knížkách uznávaný dětský psychoterapeut často varuje před tím, aby se dětem stanovovaly psychiatrické diagnózy a zacházelo se s nimi jako s nemocnými lidmi. „Není to diagnóza. To, co ty děti zažívají, je výsledkem toho, co se jim děje v životě. A tomu se vždy dá porozumět, dá se to napravit. Můžeme jim pomoct lépe se s tím vyrovnat, aby z nich mohly vyrůst komplexní, zdravé osobnosti a ne celoživotní pacienti,“ říká.

Čtěte také

„Děti s psychiatrickou diagnózou jen přejdou od dětského psychiatra k dospělému, kterým jim pak přes telefon, aniž by je viděl, pošle nějaký recept. A když už je vidí, tak na ně má deset minut. Tohle bych žádnému dítěti rozhodně nepřál,“ doplňuje Pöthe.

Bez prášků se podle něj dá pomoct prakticky každému dítěti. „Vždy se dá najít příčina. Někdy to trvá dlouho, ale jde to,“ podotýká. Výjimku tvoří jen děti s tak vysokou hyperaktivitou, že se nedokážou soustředit ani 15 vteřin. „V takových případech na přechodnou dobu prášky pomohou, ale nikdy by to rodiče neměli brát tak, že je dítě nemocné,“ varuje terapeut s tím, že i takový stav je jen reakcí na extrémní stres.

„Spousta dětí má stres ze vztahu rodičů. Ale ti, než aby napravili svůj partnerský život, odvedou raději dítě k psychiatrovi, protože je úzkostné nebo depresivní. A dítě dostane s velkou pravděpodobností prášky a svoji diagnózu, ale to přece není správné,“ zlobí se Pöthe.

Práce s rodiči

Dětskému psychoterapeutovi nestačí pracovat jen se samotným dítětem. Vždy k tomu potřebuje i rodiče, ideálně pak oba. „Není to tak, že byste rodičům řekli, co mají a co naopak nemají dělat. Místo s dítětem často pracujete s rodiči, abyste jim pomohli změnit svůj postoj k dítěti.“

Čtěte také

Také s rodiči se přitom musí pracovat opatrně a dlouhodobě. „Zpočátku nejsou ani moc ochotní. Jsou zranění, mají pocity viny, že něco nezvládli. Provází je pocit selhání nebo studu třeba proto, že jsou to takzvaně narcističtí rodiče, kteří si zakládají na tom, že jsou perfektní a že své dítě perfektně vychovávají,“ popisuje.

Jako překážku ve zdravém vztahu k dítěti a výchově obecně pak vidí především v poslední době stále populárnější knihy o správné výchově. „Ty vedou k úzkosti. A podle mě úzkost nemá ve vztahu k dětem místo. Nejdůležitější je vždy autenticita. S dítětem musím v každém okamžiku jednat tak, jak to cítím. I když to znamená, že bych někdy své dítě nejraději přerazil, nechtěl ho vidět, nebo ho dokonce neměl rád, protože mi udělalo něco, co mi třeba hrozně ublížilo. Zároveň v tom jednání je ale vždy přítomný můj zájem a láska. A ta převládá,“ říká Pöthe a podotýká, že pouze v takovém případě je rodič v kontaktu s dítětem uvolněný a předvídatelný.

„Mnohem horší je, když si někdo přečte knížku o tom, jak by se podle někoho jiného měl chovat, co by si měl myslet a říkat. To pak vede pouze k tomu, že rodiče potlačují to, co skutečně cítí, a děti jsou z toho zmatné,“ dodává.

Rodič by se podle něj neměl snažit být za každou cenu perfektní. „Jako rodiče bychom měli být dost dobří. A dost dobrý znamená, že máme naše děti víc rádi než neradi,“ uzavírá dětský psychoterapeut Peter Pöthe.

Poslechněte si celý rozhovor Tatiany Čabákové. Dozvíte se také, proč by bylo dobré poslat děti co nejdříve zpátky do lavic, jak se u nás projevuje krize otcovství nebo co je pro dětského psychoterapeuta největší odměnou za jeho práci.

autoři: Tatiana Čabáková , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.