Karel Hvížďala: Josef Topol a jeho zápas s magií slov
„Nebe je rozbouřeno, hvězdy prší, lučištníci zmateně pobíhají, kosti nebeského lva se třesou,“ to jsou verše starých Egypťanů, které v jedné ze svých esejí citoval Josef Topol, protože byl přesvědčený, že báseň a mýtus mají společné předky: instinkt a magickou moc a dodával, že na samém počátku nejsou od sebe k rozeznání.
V české básnické krajině je nejspíš právě proto Josef Topol, který zemřel před deseti lety 15. června 2015 v osmdesáti letech, nepřehlédnutelný. I když po sobě zanechal jen torzo, publikovat mohl z politických důvodů jen do svých 37 let, jeho práce vždy měla zmíněnou magii: vnitřní nebe, které přitahovalo čtenáře i diváky.
Čtěte také
Po brutálním zrušení jedinečného Divadla za branou v době normalizace na počátku 70. let a zákazu jeho premiéry Dvě noci s dívkou v roce 1972, se již k soustavnému psaní nikdy nevrátil, ač rozepsal asi pět her.
Josef Topol mi v naší knize Sezóny srdce Josefa Topola. Collage in adagio, řekl: „Po velkém úsilí jsem napsal ještě tři hry: Sbohem, Sokrate, Stěhování duší a Hlasy ptáků.“ Poslední z nich měla premiéru v Divadle na Vinohradech v roce 1989.
Čtěte také
Další hru o svatém Vojtěchovi taky dopsal, původně ji slíbil Anastázi Opaskovi, ale nenašel divadlo ani lidi, s nimiž by ji chtěl inscenovat. Dvojí šok, okupace Varšavskou smlouvou pod vedením Sovětského svazu a sametová revoluce po 17. listopadu 1989 změnila publikum k nepoznání. A zaskočila i Josefa Topola. Tvrdil: „Nejde mi vykročení!“
Psaní byl útěk
Proto za nejdůležitější etapu Topolova života lze považovat období od roku 1964 do konce Divadla za branou. Řekl mi: „Důležitá je otázka, proč kdo píše a z jaké potřeby. Na tomhle se pozná, jestli jde o chytře smontovanou atrapu, anebo jestli za tím je opravdový existenciální postoj. Jestli člověk má hlubokou lidskou vnitřní potřebu se vyslovit a pojmenovat věci, s kterými se kolem sebe setkává.“
Čtěte také
Celý život hledal kořeny jazyka, s kterými pracoval, a proto rád vzpomínal na dětství v Poříčí nad Sázavou, kde poslouchával báby, které se u nich v kuchyni scházely a draly peří: odrbávali pírka. Schovaný za kredencí poslouchal jejich tok řeči. A tehdy prý vznikly jeho první literární pokusy, z nich vycházel i při psaní her jako byl Konec masopustu a Kočka na kolejích.
Slavíka k večeři zase napsal po návratu ze studijního pobytu v Americe, kdy se potřeboval zbavit snu, který ho pronásledoval. Cituji: „Při psaní jsem se jen snažil uchovat veškerou iracionalitu, abych nebyl svázán žádnými pravidly realismu... Chtěl jsem, aby vše bylo vyzpíváno ve větách.“
Často meditoval nad svým psaním a tvrdil, že nikdy nechtěl být spisovatelem a na otázku, proč se jím stal, mi řekl: „Mé psaní je nejspíš reakcí na mou samotu v dětství. Byl jsem nemocný a odsouzený k tomu, že jsem měsíce nesměl chodit ven. Buď jsem si vyřezával loutky, nebo jsem si psal. Psaní byl trochu útěk, ale rozhodně ne cíl.“
Tu opravdovost v jeho textech stvrzuje stará moudrost, že tajemství autora se vyjasňuje v tajemství jeho vtěleného slova.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
