Karel Hvížďala: Josef Topol. Talent mu zničila normalizace

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč nám chybí Václav Černý

A dopis pokračuje: „Kraj je to chudý, ale opojný jako víno. Ve 13 letech jsem poprvé přišel do přímého styku s divadlem. A protože jsem trpěl slabostí všech, kteří byli přede mnou, i já podlehl tomu ,hadu z ráje‘. Ale ani tehdy už to nebyla pouhá záře reflektorů a potlesk ze setmělého sálu, co mne omámilo. Byl to ten hrůzně krásný zázrak – věčné křísení života, jenž mě na scéně přivedl jednou provždy do vytržení.... Když jsem se později rozhodoval pro budoucnost, nevedlo mě už jen toto okouzlení, ale vědomí, že ,Scéna je místem, kde se slouží vlasti, společnosti‘.“ 

Tento dopis adresáta opravdu oslovil, s Josefem Topolem se sešel a zaměstnal jako lektora. Topol mu svěřil hru Půlnoční vítr, která měla premiéru měsíc před jeho dvacátými narozeninami. Hned po maturitě byl přijatý na DAMU, kde studoval divadelní vědu.

Pocit ohrožení a odcizení

Srpnová neděle Františka Hrubína je z roku 1958, kolem toho roku moje generace většinou maturovala. Hru jsme navštívili společně s básníkem Pavlem Šrutem, kterému by bylo ve čtvrtek 85 let.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Ferdinand Peroutka, obezřetný realista

Topolova nejznámější hra Konec masopustu měla premiéru v Národním divadle v roce 1962. Zatímco Srpnová neděle byla o pocitu odcizení.

Topolův Konec masopustu byl ještě konkrétnější – pojednával o ohrožení existence starých hodnot života na venkově. My jsme sice vyrůstali ve městě, ale rovněž ve stálém pocitu ohrožení i odcizení.

Josef Topol mi v naší knize Sezóny srdce Josefa Topola Collage in adagio, řekl: „Vždy jsem si říkal: ,Nejsem vůbec schopný něco vymyslet. V mých hrách každá věta, každý detail a každá postava má oporu v předloze‘.“ 

Ale právě přesným jazykem, nás Topol jako před ním Hrubín, oslovil, dotkl se naší vnitřní tvrze. To byl ale taky důvod, proč tehdejší komunistický aparát, který se holedbal umělým jazykem, měl z jeho her strach. Topolův i Hrubínův jazyk je usvědčoval ze lži.

Komunisti a defétismus

Proto už z první Topolovy hry měl E. F. Burian zamotanou hlavu, inscenace byla nařčena z defétismu. Před zákazem ji zachránil jen Topolův věk.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Institucionální nihilismus a justice

Za nejzajímavější etapu Topolova života lze považovat období od roku 1964, kdy jeho hrou Kočka na kolejích zahájilo činnost Divadlo za branou, až do jeho násilného zavření v roce 1972.

Ve stejném roce byl zakázán jako autor i Josef Topol. Řekl mi: „Důležitá je otázka, proč kdo píše a z jaké potřeby. Na tom se pozná, jestli jde o chytře smontovanou atrapu, anebo jestli za tím je opravdový existenciální postoj. Jestli člověk má hlubokou lidskou vnitřní potřebu se vyslovit a pojmenovat věci, s kterými se kolem sebe setkává.“

Karel Hvížďala|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Naše doba chce hlavně poutat pozornost, a tím jde proti vlastnímu smyslu. Tvorba Josefa Topola, kterému by bylo 90 let, naopak smysl zdůrazňovala z existenciální potřeby, a proto se k ní můžeme stále vracet. Podobně jako to činili ve stejné době Beatles, které kvůli tomu poslouchají lidé dodnes.

Autor je publicista