Karel Hvížďala: Proč nám chybí Václav Černý
„Rusko není ani Evropa, ba ani Asie, nýbrž osobitý svět sám pro sebe, povolaný vládnout oběma druhým. A sovětismus není socialismus, lidová demokracie není demokracie a sovětský slavismus není humanismus – nýbrž vše dohromady jen tři formy téhož násilí, jímž je pseudokomunistický imperialismus panruský.“ To je citát z nedokončené eseje Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu.
A ještě dál pokračuje: „Je stěží uvěřitelné, jak málo se změnil, jak strnule mechanicky – přece účinně – působí jeho vrozený byzantinismus. Ve skutečnosti komunistický sovětismus je věrná reflexe carského despotismu...“
„Církev posvěcuje státní absolutismus, a zato je chráněna státem všemi prostředky jeho absolutismu. Nevěřit v učení strany je zločinem... Bůh v Rusku nepřestal milovati policisty a denuncianty. Lid je tam jako materiál státních a sociálních pokusů, násilí, žalář, vypovězení, konfiskace jmění, tělesné tresty jakožto prostředek.“
Připomínám tuto ukázku z díla Václava Černého nejen proto, že 26. března uplynulo 125 let od jeho narození, ale i proto, že jeho myšlenky jsou stále aktuální. Jako třeba jeho Paměti, které vyšly nejprve v roce 1984 u Josefa Škvoreckého v Torontu. Dnes by mohly patřit k povinné četbě na univerzitách.
Intelektuál se nesmí vzdát svých slov
Najdeme v nich třeba tuto pasáž: „Majetek po vysídlených Němcích, takzvaný Fond národní obnovy, byl odhadován na 80 miliard, pak z nich zbyla těch miliard necelá polovina, tedy asi 34. Rozdíl byl rozmrhán, rozmlácen, rozkraden.“
Čtěte také
Jak je vidět, po roce 1945 i po roce 1989 jsme se chovali podobně. Toho se ale již Václav Černý nedožil, zemřel 2. července 1987, ale jeho odkaz je stále platný: Intelektuál se nesmí nikdy vzdát svých slov, svého rozumu a sám sebe.
Před mnichovskou dohodou se podílel na vzniku manifestu československých spisovatelů „K svědomí světa.“ Za okupace byl činný v protinacistickém odboji, od roku 1944 byl až do konce války vězněn. V 50. letech nesměl přednášet. A podobně i po sovětské okupaci v roce 1968, kdy se přidal k disentu a byl signatářem Charty 77. V té době publikoval pouze v zahraničí.
Hranice svobody člověka přesahuje
Po gymnáziu v Náchodě studoval na lyceu v Dijonu a po absolvování romanistiky a filozofie na Karlově univerzitě se stal v Ženevě nejmladším docentem srovnávací literatury.
V roce 1934 se vrátil do Prahy, kde kromě práce na univerzitách v Praze a Brně vedl v letech 1936 až 1938 kulturní rubriku Lidových novin.
Václav Černý patří mezi těch pár osobností českého intelektuálního života, které jako by byly větší než život a jejichž silný hlas nám právě v těchto dnech chybí. Připomíná nám, že smysl svobody spočívá v tom, že přesahuje hranice jedné mysli.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
