Maminka přežila vraždění za války, dcera si klekla před vojáky a prosila o smilování. Za komunismu šli rodiče i dcera do vězení. Příběh objevili žáci ze základní školy

Rozhlasovou reportáž o tomto příběhu zpracovali žáci ze základní školy z Plzně.     

Jarmila Bočánková se narodila roku 1931. Její „smíšená“ česko-německá rodina, otec vlastenecky založený Čech a maminka Němka, žila v Sudetech ve Šternberku velmi skromně. Maminka zůstávala v domácnosti, otec pracoval jako cestář na úpravách silnic, jezdil s parním válcem, ve Šternberku zastával místo náčelníka místního Sokola.

Figurky vyrobené maminkou paní Bočánkové ve vězení|foto:Post Bellum

Před válkou za nimi přišel jejich německý soused s výhrůžkou, že se místní Němci organizují a chtějí popravit jejich příliš vlasteneckého tatínka: „Mamince řekl, že má vzít dítě – bylo mi sedm – a manžela a všechno nechat ležet a jít pryč. Takže my jsme ještě v noci utekli – po svých, auto jsme neměli. Po cestě nás brali sedláci, co jezdili na pole.“

„S sebou jsme měli jenom pár osobních drobností. Šli jsme za příbuznými do Tovačova, odkud pocházel tatínek. Stařenka nás tam uložila na půdě do sena a my jsme tam všichni tři vyčerpáním usnuli. A ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata, kde jsme spali. A to byl tatínkův bratr, který volal: ‚Jarošu, vstávej! Je mobilizace. Rukujem.‘ Takže tatínek odešel na vojnu. A my s maminkou jsme zůstaly v Tovačově,“ vypráví Jarmila Bočánková rozená Indráková, které se tatínek za pár týdnů vrátil zpátky.

Čechoslováci demobilizovali, nebránili se, zemi postupně obsadilo nacistické Německo. Rodina Indrákových v Tovačově získala byt a žili zde do konce války. Hororové chvíle zažili až během osvobození v květnu 1945.

Prosím, nestřílejte maminku

V Tovačově se v květnu 1945 odehrála srdcervoucí scéna: před sovětským důstojníkem Rudé armády padla na kolena a rozplakala se patnáctiletá Jarmila, oblečená v kroji. Chtěla vítat osvoboditele.

Jarmila Bočánková|foto:Post Bellum

Vedle ní se sepjatýma rukama také na kolenou se skloněnou hlavou prosil o milost své ženy tatínek. Maminku ozbrojenci zatkli, uvěznili ve sklepě v nedalekém zámku a chystali „lidový soud“, který by ji poslal na popraviště. Kdosi ji udal, že je německého původu a za války se scházela s prostějovským velitelem gestapa.

Není jasné, co všechno se odehrálo. Jarmila o tom do detailu nehovoří. Faktem však zůstává, že sovětský důstojník řádění ozbrojenců z Revoluční gardy zastavil a maminku Štěpánku nechal žít. 

Estébáci vykradli jejich sejf 

Za tmy na Silvestra 1948 rodinu Indrákových zatkli. Prý se zapojili do protikomunistické skupiny, když nechali u sebe přespat západního agenta – chodce. Rozespalé postarší rodiče v nočních košilích tajní policisté vyvlekli do auta.

Jarmila Bočánková a další dívky ve Lnářích|foto:Post Bellum

Když pak bylo Jarmile asi za čtrnáct dní dovoleno, aby s ostrahou zajela do bytu pro oblečení rodičů, v bytě z movitého majetku již nezbylo takřka nic. Během zatýkání prý policisté šli přímo k jejich sejfu. Zmizelo rodinné zlato a šperky.

Tatínek, maminka a jejich nezletilá dcera putovali do vězení, součástí rozsudku byla i konfiskace majetku a odebrání jejich nevlastní dcery Dadulky, dítěte, které porodila jejich sousedka a u porodu zemřela. Na prosbu umírající Indrákovi děťátko adoptovali.

Co se s ní stalo, to Jarmila Bočánková nikdy i přes dlouhé pátrání nezjistila, už ji zpátky do výchovy nedostali. Jarmila se domnívá, že Dadulku estébáci anonymně předali na výchovu do nějaké komunistické rodiny.

Ve vězení slyšela sténat tatínka

Zatčené Indrákovi odvezla policie do vazebních cel v Olomouci, které se nacházely v podzemí. Maminku za pár dní odvezli ve zbědovaném zdravotním stavu do vězeňské nemocnice.

Sedmnáctiletou velmi jemnou a stydlivou Jarmilu oddělili od tatínka: „Na cele jsem měla v rohu takový kýbl jako WC. Šla jsem se vyčůrat a najednou se otevřelo ve dveřích okýnko a mužskej obličej se tam objevil. Takže to bylo takový opravdu moc krutý. A v rohu stála jenom pryčna, trošku vyvýšená, tak půl metru od země. A tam se válela špinavá roztrhaná malá šedá deka. A víc tam nebylo. Ráno nám přinesli trochu vody. A to bylo všechno. A tam jsem trávila čas do července, než se konal soud,“ popisuje Jarmila Bočánková, kterou prý vyšetřovatelé fyzicky netýrali.

Jarmila Bočánková|foto:Post Bellum

Naopak se zaměřili na jejího tatínka, kterého podle svědectví mnohokrát ztloukli do bezvědomí. „Tatínka zbitého tahali buď za nohy, nebo za ruce po zádech. Ale byl tam moc hodný bachař a ten vždycky přišel za mnou a řekl: ‚Tady máš nějakou mastičku a na čtyřce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány‘,“ vzpomíná Jarmila, která pak mohla krátký čas strávit se zbitým tatínkem.

Měl prý pomlácený obličej, zlomený nos, natržené ucho, během výslechů přišel o sluch. Jarmila si k němu sedla, vzala hlavu do klína a hladila ho, tatínek ji prý ani nepoznal, sténal bolestí: „Muselo to být pro něj strašně těžké, byl už starý,“ vypráví Jarmila Bočánková, která pak týdny ve své cele slýchala výkřiky bolesti, sténání svého otce.

V červenci 1949 se konal soud. Jednalo se o protistranickou skupinu čítající asi 20 lidí, kteří se měli dopustit zločinu velezrady a vyzvědačství. V jejím čele stáli převaděči a agenti chodci František Paštěka a Jiří Anderle, kteří dostali tresty smrti, po odvolání doživotí.

Mladistvou Jarmilu odsoudili ke dvěma letům vězení, jejího otce Jaroslava Indráka k osmi letům vězení a maminka Štěpánka Indráková dostala sedm let. Jarmila skončila ve zvláštních zařízeních pro mladistvé na celé čtyři roky.