Karel Hvížďala: Deklasující nálože Mikuláše Medka
„V okamžiku, kdy jsem se rozhodl skoncovat s magickým realismem, zastavuji se na okamžik na špičce pyramidy svého sebevědomí a ctižádosti a očekávám výbuch deklasující nálože, která, jak doufám, rozmetá mou stavbu natolik, že její trosky mě budou těšit víc, než mě trýznila celá stavba...“ zapsal si Mikuláš Medek do zápisníku v roce 1950, v době vražedného teroru komunistické diktatury po únoru 1948, kdy se rozloučil s poetikou magické poezie André Bretona a Luise Aragona.
Tento zápis byl psán ve stejném roce, kdy byla popravena Milada Horáková, která v dopise na rozloučenou napsala: „Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět prohrávat. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi!“
Čtěte také
Medkův výbuch deklasující nálože, po němž ho trosky jako symboly zlé doby těší víc než stavba pýchy, je reakcí na destrukci doby, která nejen popravila nevinnou ženu, vraždila nestoudně pomocí lživých tvrzení statečné lidi a ponižovala většinu občanů, ale hlavně pošlapávala autentický život.
Proto říkal: nemaluji, obrazy dávím. Zbavoval se v nich toho, co bylo pro něj nesnesitelné. V den popravy Milady Horákové datoval obraz Hluk ticha.
Řve na nás Čumpelík
V anketě o surrealismu z roku 1953 připomíná, co ho inspirovalo k obrazům, jako je Stalin, který má místo hlavy prázdné zrcadlo z roku 1951. Připomíná 15 milionů politických vězňů v SSSR, miliony židů zplynovaných v německých laboratoriích, delirium Stalinových hlav v průvodech a restauraci kníratých andělů v Kremlu.
Mikuláš Medek, žák Františka Tichého, svobodně mohl tvořit jen mezi lety 1963 až 1969 a za svého života měl v Praze pouze dvě autorské výstavy.
Čtěte také
Byl vnukem impresionisty Antonína Slavíčka, synem generála a spisovatele Rudolfa Medka a bratrem Ivana Medka, spolupracovníka Svobodné Evropy a později i Václava Havla. Jeho přáteli v 50. letech byli Josef Istler, Libor Fára a Vratislav Effenberger, u něhož trávili společně Silvestry.
Později se přátelil s Věrou Linhartovou, Janem Koblasou, Václavem Havlem a Josefem Topolem, který mi řekl:
„Po Mikulášovi se mi moc stýská. Naposled pracoval na Letné v Letohradské ulici, kde dostal ateliér po Čumpelíkovi, největším socialistickém realistovi. Kdykoliv jsme tam seděli, ústřední topení vydávalo řezavé skřeky. Říkával: Řve na nás Čumpelík. Nesnáší mě tady. Přes chodbu měl kdysi ateliér Otakar Švec, který navrhl Stalinův pomník na Letné. Když si později uvědomil, jak zhyzdil Prahu, spáchal právě tam sebevraždu. Mikuláš se ocitl v divném prostředí. Z jedné strany ho strašil Čumpelík a z druhé viselec.“
Podobně byl rámován i jeho život: Z jedné strany byl přes babičku Slavíčkovou spřízněn i s rodinou Tomáše G. Masaryka a z druhé strany na něj dorážel režim soudruhů Gottwalda a spol.
Mikuláš Medek zemřel před 50 roky, v sedmačtyřiceti letech, 23. srpna 1974. Namaloval asi 400 obrazů.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
