Erdogan po čistkách totálně ovládl armádu. Do vedení vybírá protizápadní nacionalisty

Turecká armáda (ilustrační foto)

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan mění druhou největší armádu Severoatlantické aliance k obrazu svému. Mělo by to znepokojovat především západní spojence Ankary, upozorňuje v britském deníku The Times jeho zpravodajka v Istanbulu Hannah Smithová.  

Erdogan se tento měsíc zúčastnil připomínky výročí smrti Mustafy Kemala Atatürka. Tedy generála, který porazil britská vojska a jejich spojence v bitvě u Gallipoli a později stál u zrodu moderního Turecka. V den uctění Attatürkovy smrti by jakýkoliv jeho nástupce v čele Turecka měl cítit především skromnost a pokoru.

Erdogan při výročí kráčel za vojáky nesoucími věnec se stuhou s motivy turecké vlajky. V mauzoleu v srdci Ankary se poté prezident poklonil u Atatürkova sarkofágu. Tedy u ostatků politika, jehož památka jako jediná může v Turecku vyzvat současného vládce na souboj. Za zvuků hymny a oslavných písní poté vojáci zasalutovali – a to Atatürkovi, nikoliv Erdoganovi.

Situace se proměnila ve chvíli, kdy delegace opustila mauzoleum. Shromážděný dav začal skandovat a pokřik „Recep Tayyip Erdogan“ se začal rozléhat ve stylu hesel vyvolávaných fotbalovými fanoušky. Na celé události ale bylo podle Smithové nejděsivější chování přítomných zástupců armády.

Prezident davům krátce zamával a tvářil se, že se nic zvláštního neděje. Zato generálové, kteří ještě před chvílí vzdávali hold Atatürkovi, najednou vypadali, jako by snad na místě ani nebyli. Udržovali kamenné tváře bez výrazu.

Erdoganova armáda

Před pěti lety by přitom něco takového bylo nemyslitelné. V pohledu zpravodajky Timesů jde o výsledek Erdoganova zásahu proti armádě, kdy si ozbrojené síly naprosto podrobil. Ze síly, která ho v minulosti děsila nejvíce, se tak stala od pokusu o puč v roce 2016 jednotka podřízená prezidentovi.

V rámci čistek po nepodařeném převratu musela z turecké armády odejít více než polovina generálů a admirálů, včetně prakticky všech, kteří byli zařazeni ve strukturách Severoatlantické aliance. Skoro sedm tisíc vojáků je teď za mřížemi, další tisíce musely z armády odejít.

Turecké letectvo dokonce mělo v jednu chvíli více stíhaček než pilotů, kteří s nimi uměli létat. A další vysocí důstojníci byli od té doby v tichosti odejiti nebo se nedočkali povýšení. Čistky v turecké armádě způsobily personální krizi.

Na uvolněné vysoké armádní pozice jsou přitom vybíráni většinou nacionalisté s velmi protizápadními postoji. Alespoň to vyplývá z dopisu, který v době vrcholících čistek napsal tehdejšímu vrchnímu veliteli sil NATO v Evropě Curtisovi Scaparrottimu jeden z tureckých brigádních generálů.

Prezidentským dekretem se změnila dokonce samotná hierarchie velení tureckých ozbrojených sil. Vyústěním toho všeho byly tři pozemní invaze do sousední Sýrie, které na Erdoganův rozkaz přišly od roku 2016. Bývalé armádní velení proti podobným akcím dlouhodobě vystupovalo.

Prezident v uniformě

Prezident Erdogan se v pohledu britské korespondentky stal válečným vůdcem a nutno říci, že poněkud nečekaně. Vždyť v dobách jeho mládí a rané kariéry Tureckem otřásaly vojenské převraty. Než se stal v roce 2003 premiérem, zažil čtyři takové.

Postupně si Erdogan tvořil obraz politika-civilisty, který je schopen omezit moc armády. Před deseti lety za pomoci gülenistů, tedy tajnůstkářské náboženské sítě, která měla v té době velký vliv v turecké justici, zahájil útok na armádu. Odstartovala řada soudních procesů, ve kterých byly za údajná protivládní spiknutí odsouzeny stovky vysoce postavených důstojníků.

Nedávno se ale Erdogan obrátil proti svým bývalým spojencům, když ze spiknutí obvinil samotné gülenisty. Podle něj totiž stáli za pokusem o zmíněný vojenský převrat v roce 2016.

V současnosti se tedy turecká armáda vzpamatovává ze dvojího úderu – jeden přišel ze strany soudní moci, druhou pohromu znamenaly čistky. Sám Recep Tayyip Erdogan se tak ujal hlavní role, kterou kdysi tolik opovrhoval. Stal se vrchní velitelem armády formálně i fakticky.

V dubnu loňského roku se oblékl do vojenské uniformy, aby poblahopřál vojákům k jejich úspěchu v operaci Olivová ratolest. V ní nešlo o nic jiného, než o odebrání syrského Afrínu z rukou tamních Kurdů. 

Atatürk se hodí

Pozoruhodná je také vizáž prezidentových tělesných strážců – všichni si pěstují takzvaný „půlměsíční“ knír. Tedy úpravu porostu tváře, která má ukazovat oddanost tureckému nacionalismu. Politický význam vousu nelze v Turecku nikdy podceňovat, dodává Hannah Smithová.

Podle ní prezident Erdogan roky ignoroval Atatürkův odkaz, jak to jen šlo. Teď si ale zakladatele moderního Turecka přivlastňuje a používá ho ve vlastní rétorice a propagandě. Bitvu u Gallipoli například srovnává s válkami proti kurdským milicím v Sýrii.

Stávající hlava Turecka také posiluje policii, včetně složek zvláštního nasazení. Tyto polovojenské oddíly mají úzké vazby na krajně nacionalistické vlivné skupiny v turecké státní správě a od roku 2015 je na nich postavena ozbrojená kampaň proti kurdským bojovníkům v jihovýchodním Turecku.

Počet speciálních sil se v posledním desetiletí ztrojnásobil. Nábor jejich nových příslušníků zrychlil hlavně po pokusu o převrat, což byla odměna pro tyto jednotky za jejich tehdejší loajalitu, kterou vůči Erdoganovi projevily v krizové chvíli.

Noví rekruti jsou dnes vybíráni na základě své rodinné příslušnosti, ideologického zázemí a dosavadní praxe. Jejich školení má z velké části na starosti soukromá bezpečnostní společnost, kterou vede Adnan Tanriverdi. Tento bývalý jednohvězdičkový generál musel v roce 1996 odejít z armády do penze kvůli podezření z islamistických sklonů. Krátce po poraženém převratu ho ale Erdogan jmenoval jedním ze svých hlavních poradců.

Důležitý partner NATO

To vše by podle britské novinářky měli mít na paměti lídři ostatních zemí Severoatlantické aliance. A podle toho by se také měli připravit na blížící se summit NATO v Londýně, který se odehraje v atmosféře poznamenané tureckou ofenzivou v severovýchodní Sýrii.

V tomto regionu se po boku turecké armády do bojů pustily nejrůznější džihádistické skupiny. Erdogan nyní čelí silné kritice a vrší se také obvinění z válečných zločinů. NATO se ale i přesto snaží Ankaru udržet na své straně. 

S druhou největší armádou v Alianci a důležitou geostrategickou polohou bude Turecko i do budoucna životně důležitým opevněním Západu proti ruské expanzi a proti šíření negativních dopadů krizí z Blízkého východu. A nemění se ani to, že turecká armáda je v NATO dlouhodobě respektovaná pro svou disciplínu.

Změnou je ale to, že rozkazy teď vydává Recep Tayyip Erdogan. A to zcela osamoceně. Navíc se stále více orientuje podle svých vlastních zájmů než podle zájmů Turecka nebo jeho spojenců, uzavírá zpravodajka britských Timesů v Istanbulu Hanah Smithová.