Století příběhů: Sportovci se v komunistické zemi stávali nástrojem propagandy i oběťmi perzekuce – 1. díl
Aparát KSČ zasahoval v Československu do všech důležitých oblastí života: sport, lidový i profesionální, nevyjímaje. Sport měl být podřízen ideologii a stejně tak mocenským zájmům strany. Sportovci se stávali nástroji propagandy a často také oběťmi perzekuce.
Čtěte také
V zákoně o organizaci tělesné výchovy a sportu z roku 1952 stojí: „Tělesná výchova a sport jako významná složka kultury je neodlučitelnou součástí socialistické výchovy. Jejím úkolem je především udržovat a zlepšovat zdraví lidu, zvyšovat jeho tělesnou a brannou zdatnost a pracovní výkonnost a vychovávat k odhodlanosti a statečnosti při obraně vlasti a jejího lidově demokratického zřízení v duchu socialistického vlastenectví, jakož i v boji za udržení světového míru.“
A ještě v roce 1980 psal autor oficiální publikace o dějinách slovenského sportu Jaromír Perútka: „Světonázorovým a ideovým základem tělesné kultury je marxismus-leninismus a marxisticko-leninské učení o všestranné výchově, zaměřené na přípravu občanů – budovatelů a obránců socialistické vlasti a organizačním základem je jednota a vzájemná provázanost povinných a dobrovolných forem tělesné výchovy.“
Čtěte také
Nová dvojdílná série ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů je věnována právě sportu a osudům sportovců v komunistickém Československu. Století příběhů vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa.
Do Los Angeles se nepojede
Před čtyřiceti lety, v roce 1984, se českoslovenští sportovci nesměli zúčastnit letních olympijských her v Los Angeles. Příkaz přišel od sovětských soudruhů a podřídil se mu celý „východní blok“ (s výjimkou Rumunska a Jugoslávie, tedy zemí, které měly specifické postavení).
Komunisté tvrdili, že americké hry podléhají přílišné komercionalizaci a že by se na nich sportovci nemohli cítit bezpečně. Ve skutečnosti se jednalo se o odvetu za to, že o čtyři roky dříve bojkotovaly Spojené státy americké (a více než 60 dalších zemí) olympiádu v Moskvě, a to proto, že SSSR krátce předtím přepadl Afghánistán.
Čtěte také
Českoslovenští komunisté v roce 1984 vůli moskevských soudruhů bez odporu přijali. Mocenský zásah do života sportovců, kteří se usilovně připravovali na olympiádu, pro ně nejspíš nepředstavoval zásadní dilema: po únoru 1948 určovali komunisté životy sportovců stejně, jako životy všech ostatních.
Profesionální sportovci podle stranického pohledu nereprezentovali jen sebe, své kluby a svou zemi, ale také úspěšnou komunistickou politiku a vůbec pokrokový tábor míru, mnozí z nich jako členové oddílu Dukla také Československou lidovou armádu. Na sportovce bylo – podobně jako například na herce – víc vidět, stali se vděčnými nástroji propagandy. Zároveň platí, že byli vystaveni korupčním nabídkám, kádrování a politickým tlakům, jako jiní obyvatelé Československa. A měli také stejnou zkušenost s politickou perzekucí.
Autoři Století příběhů Mikuláš Kroupa a Adam Drda v první části podcastu připomínají s využitím osobních výpovědí z archivu Paměť národa, že hned po únoru odešla řada vrcholových sportovců do exilu: v roce 1949 emigroval například tenista Jaroslav Drobný, který za pár let vyhrál Wimbledon, v roce 1950 krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Čtěte také
Věnují se také případu z roku 1950, kdy KSČ zlikvidovala z politických důvodů celou československou hokejovou representaci: v neveřejném procesu Modrý a spol. v říjnu 1950 bylo 12 hokejistů odsouzeno za údajné politické zločiny k nepodmíněným trestům.
Například brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, střelec Augustin Bubník (v pořadu ho také uslyšíte) dostal po brutálním vyšetřování za údajnou špionáž, velezradu a rozvracení státního zřízení 14 let vězení. Hráči skončili v jáchymovských uranových dolech.
Případ Zátopek
Vedle vrcholových sportovců, kteří komunistické Československo opustili nebo se stali oběťmi perzekuce, tu však jsou i problematičtější případy. Například legendární běžec a olympionik Emil Zátopek, který podporoval komunistickou politiku a stal se součástí propagandistické mašinérie.
Čtěte také
V roce 1952 obdržel Zátopek Řád republiky, do KSČ vstoupil podle dostupných údajů roku 1953, už předtím působil v armádě, pracoval jako úředník Čepičkova ministerstva obrany, od roku 1956 byl dle archivů rovněž spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky.
„V červnu 1950 otisklo Rudé právo článek, z něhož vyplývá, že tehdejší kapitán Zátopek vítal rozsudek, vynesený v procesu s Miladou Horákovou. On to později popíral, říkal, že to vyšlo bez jeho vědomí, ale myslím, že to vyjádření zapadá do celkového kontextu jeho tehdejšího veřejného počínání,“ říká Adam Drda.
A připomíná, že Emil Zátopek mimo jiné vyhlašoval podporu komunistické politice ještě v květnu 1984 během výše zmíněného komunistického bojkotu olympiády v Los Angeles: „Zátopek tehdy pobýval v západním Německu a redaktorům Rudého práva po telefonu sděloval, že proti americké „komercionalizaci“ olympijských ideálů protestoval už v březnu, kdy dlel pro změnu v Řecku. Už jen z těch míst jeho výskytu je, myslím, dobře vidět, že byl spíš součástí režimu, než jeho obětí nebo dokonce odpůrcem.“
Více se dozvíte z první části dvoudílné „sportovní série“ Století příběhů.
Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus
Jak z delšího názvu plyne, Století příběhů se opírá především o unikátní vzpomínky, které za téměř 20 let zaznamenali dokumentaristé z archivu Paměť národa a také redaktoři Českého rozhlasu. Pořad se vysílá pětkrát do roka (vždy několik dílů v tematické sérii) a připravují jej Adam Drda a Mikuláš Kroupa, které rozhlasoví posluchači znají jako autory paměťového cyklu Příběhy 20. století (rovněž Český rozhlas Plus).
V čem se „speciál“ liší? Především by měl Příběhy 20. století rozvíjet, věnovat se podrobněji, na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se soustředí na témata, která ukazují, co se ve 20. století české společnosti přihodilo, a přitom jsou mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná.
Související
-
Sportovci v emigraci. Cesty za svobodou nebo lepší příležitostí?
Polovinu 20. století prožilo Československo v nesvobodě. Za tu dobu ze země utekly desítky tisíc lidí. Byli mezi nimi i vrcholoví sportovci a sportovkyně.
-
Politika a sport: Zapomenutá vítězství českých sportovců a olympiády ve vleku propagandy či dopingu
Olympiády mají být největší svátek sportu, ale za poslední léta je kromě sportu spojen i s mezinárodním terorismem, politikou nebo dopingem.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.