Sportovci v emigraci. Cesty za svobodou nebo lepší příležitostí?

První vlna útěků za hranice se zvedla s nástupem nacismu na přelomu 30. a 40. let. V prvé řadě prchali Židé. Mezi nimi i špičkový československý šachista Salomon Flohr, který utekl do Sovětského svazu, kde pak setrval až do konce života.

Čtěte také

Ring volný! Historie rozhlasové sportovní reportáže se začala psát před sto lety při boxerském zápase na Letné

Naopak do Spojených států utekla krasobruslařka a pozdější hollywoodská herečka Věra Hrubá. Ovšem nikoli proto, že byla Židovka, ale právě naopak. Hrubá byla totiž blondýnka s půvabnou tváří, která zaujala i Adolfa Hitlera. Ten Hrubé nabídl, aby reprezentovala Říši. V roce 1939 proto Hrubá i s rodinou raději zmizela za velkou louži.

To boxerský šampion Vilda Jakš po nacistické okupaci odešel, aby se zapojil do bojů proti Německu. Sloužil u RAF v 311. bombardovací peruti. Při jedné z misí zahynul.

Příslušníci StB kryti jinou profesí

Další vlnu útěků za hranice vyvolal nástup komunistického režimu v roce 1948. Mezi prvními sportovci, kteří emigrovali, byla také jedna z největších sportovních hvězd. Všestranný sportovec, ale především vynikající hokejista evropského formátu, Josef Maleček.

Čtěte také

Politika a sport: Životní pouť Áji Vrzáňové byla jako pohádka i horor

Po něm následovaly i další elitní sportovci: vynikající tenista Jaroslav Drobný, krasobruslařka Jiřina Nekolová, o něco později mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová a další a další včetně sportovních funkcionářů.

Pro komunistický režim nebyly útěky lidí, kteří měli často sloužit jako výkladní skříň socialistického zřízení, dobrou vizitkou. A to neplatilo jen pro zahraničí.  Také před vlastním obyvatelstvem bylo nutné po emigraci oblíbených sportovců přijmout nějakou strategii.

Zpravidla nejprve přišlo očernění dotyčného sportovce jako zrádce, který dal před rodnou zemí a jejím lidem přednost krajíci potřeném tučnou dolarovou pomazánkou. Pak následovalo zapomnění. To mohlo vypadat i tak, že ve sportovních zpravodajství se u zápasů, kterých se účastnili emigranti, neuváděla jejich jména.

Čtěte také

Politika a sport: Hokejové mistry čekaly místo kluziště věznice a pracovní tábory

K útěkům sportovců a sportovkyň docházelo nejčastěji na zahraničních kláních. I ti, kteří jeli Československo reprezentovat na zahraniční soutěže, si proto museli žádat o cestovní doložku, kterou z různých důvodů nemuseli dostat. Na samotné soutěži jim pak byly odebírány pasy, aby nebylo tak snadné utéct.

Se sportovními výpravami také jezdili příslušníci státní bezpečnosti, kryti ovšem nějakou jinou profesí. Například jako lékaři, maséři a podobně. Ti měli za úkol výpravu monitorovat a sledovat, zda se někdo nechystá k útěku. A pokud by někdo skutečně utekl, tak se ho snažit přimět k návratu.

Důvodem k útěku nemusela být jenom touha po svobodě, ale leckdy prostě jen po lepších podmínkách. Tenistům například vadilo, že vysoké částky, které vyhrávali na mezinárodních turnajích, se beze stopy ztráceli kdesi v labyrintu soudruhů ze sportovních svazů. A tito soudruzi přitom rozhodují o tom, kterého turnaje se hráči smí účastnit a za jakých podmínek.

Čtěte také

Sovětskou hymnu nesnesla a odvrátila tvář

Hráči kolektivních sportů, především fotbalisté a hokejisté, zase nesměli přijímat nabídky z prestižních zahraničních klubů. Dnes naprosto běžná záležitost. To režim umožňoval jen po odehrání určitého počtu zápasů za reprezentaci, případně po zisku mezinárodních titulů, a především po dovršení určitého věku. Talentovaní hráči tak mohli jít hrát, jak se tehdy říkalo – „ven“, až když nebyli na vrcholu svých sil.

Sportovci utíkali doslova do posledních dnů komunistického režimu. Například v lednu 1989 odešel do Kanady hokejista Petr Nedvěd a ještě v říjnu téhož roku odešel do Ameriky Tomáš Kapusta.

Mnohem více se o útěcích československých sportovců můžete dozvědět v Historii Plus.