Příběhy pokladů: Čechy jsou varhanářská velmoc. Ty nejstarší v Praze najdete v Týnském chrámu

Varhany v Týnském chrámu
Varhany v Týnském chrámu
0:00
/
0:00

Varhany jsou označovány jako královský hudební nástroj. Ale to ani zdaleka nevystihuje to nejdůležitější: tu nekonečnou proměnlivost hudby, kterou na nich můžeme zahrát. A to nejen díky géniu skladatelů, ale také díky schopnostem jejich stavitelů.

Asi o žádném jiném nástroji neplatí tak dokonale, že stejnou skladbu na různých nástrojích nikdy neuslyšíte a nezahrajete stejně. Ostatně, některou skladbu na některých místech nezahrajete vůbec, nebo jen s opravdu velkými potížemi, protože zvyklosti a vkus v době vzniku konkrétního nástroje se v čase velmi lišily od nároků skladatelů.

Varhanářská velmoc

Česká republika patří k varhanářským velmocem, pokud jde o počet dochovaných historických i novějších nástrojů. Čistě početně to vychází skoro přesně 1:1 – téměř v každém našem městě, obci nebo vesnici jsou varhany.

Velké varhany v katedrále sv. Víta.

Podle údajů Českého statistického úřadu bylo v České republice ke konci roku 2018  6258 obcí. Stránka varhany.net napočítala k začátku loňského roku o něco více než 6 tisíc varhan.

„Je to unikátní situace. Když se rozjedeme třeba do Francie, tak abychom se dostali od jedněch varhan k druhým, tak musíme ujet několik desítek kilometrů. V Čechách to je zpravidla několik set metrů, maximálně nějaký ten kilometr,“ říká varhaník a dirigent Adam Viktora, zakladatel a umělecký vedoucí hudebního souboru Ensemble Inégal a také Českého varhanního festivalu.

Může za to kulturní obroda po třicetileté válce a rekatolizace. Bylo totiž potřeba vybavit všechny chrámy náležitými nástroji. Naprostá většina varhan v českých zemích tedy pochází z doby baroka. Ne všechny jsou v perfektním stavu a kupodivu, řada utrpěla velké škody nikoli během válek a dalších dějinných katastrof, ale relativně nedávno.

Příběhy pokladů: Kde se vzaly líbezné madony krásného slohu?

Gotická Plzeňská madona a Ježíškem

Jsou líbezné s nádechem melancholie, vzhledem elegantní a řemeslně dokonalé. A je jim více než 600 let – krásné madony, nebo madony krásného slohu. Je jen málo sochařských děl, pocházejících z českých zemí, které si vydobyly takový věhlas, jako ony. 

„Vlna zájmu o varhany přišla začátkem 90. let, kdy se mnozí s vervou pustili do opravy varhan a asi si neuvědomili, že v tom spočívá i velké riziko – oprava je náročný proces a vůbec se nemusí podařit… V rámci oprav dochází i k devastaci některých nástrojů.“

Přežily války i demonstrace

Varhany můžeme posuzovat různě – podle velikosti, počtu píšťal a rejstříků, stáří, míry zachování původního stavu a pozdějších úprav. Ty nejstarší dochované a funkční varhany u nás jsou v zřejmě v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně ve středních Čechách – ty jsou ještě z části renesanční.

Nejstarší pražské varhany jsou pak v chrámu Matky Boží před Týnem. A právě na tamní kůr jsem se po uzoučkých točitých schodech vypravila s Petrem Čechem, jedním z předních českých varhaníků.

Na Týnských varhanech nahrál Petr Čech před časem pro stanici Českého rozhlasu Vltava Skladbu jihoněmeckého barokního skladatele Georga Muffata. Poslechněte si její první i druhou část.

Ten je ředitelem Pražské konzervatoře, ale především od roku 2004 varhaníkem Týnského chrámu a tak velkolepý barokní nástroj v černé skříni se mohutným zlatým zdobením zná jako málokdo…

„Je to nástroj, který nemá obdoby u nás ani ve světě. Zachoval se v původní podobě z roku 1671, kdy byl postaven, a vydržel všechny strasti, které tu dobu až do současnosti potkávaly: válečné konflikty, demonstrace na blízkém Staroměstském náměstí atd.“

Kolaudační komise spokojená nebyla

Stavitelem Týnských varhan byl Hans Heinrich Mundt, rodák z Kolína nad Rýnem, který ale od mládí působil v Praze a v Praze i zemřel. Postavil například jedny z největších varhan pro kostel kláštera v Plasích, pro klášterní kostel v Oseku, u sv. Tomáše v Praze a tak dále.

Katedrála svatého Václava v Olomouci - varhany

Smlouva pro pražský chrám Matky Boží před Týnem byla uzavřena v roce 1670. Ale nebylo to zase tak jednoduché. Přestože se ve smlouvě zavázal, že nebude pracovat na ničem jiném, zřejmě to nedodržel. A navíc vzniklo podezření, že na své, dnes bychom řekli „vedlejšáky“ používal materiál určený pro Týnský chrám.

A ještě ke všemu mrzení, kolaudační komise nebyla dvakrát spokojená se silou zvuku varhan. Přidávaly se tedy rejstříky, měnilo se ladění. Nakonec nám ale tento nesporný barokní unikát zůstal do dnešních dnů. 

Další díly Příběhů pokladů můžete poslouchat ZDE.

Spustit audio

Související