Čerti a ztracené duše Josefa Váchala v litomyšlském Portmoneu. Jak se tam vzali?

12. srpen 2023

Josef Váchal a Josef Portman. Díky obraznosti a talentu jednoho a umanuté touze druhého vzniklo v Litomyšli fascinující dílo českého moderního umění. Ve zdejším domě zvaném Portmoneum naleznete dvě místnosti vymalované výjevy z fantaskního světa čertů a ztracených duší, s madonami i ukřižovanými a s odkazy na hinduistické svaté texty.

„Nejsou zde jen křesťanské výjevy. Josef Váchal se orientoval na hinduismus a buddhismus, cvičil jógu. Jsou zde i zednářské symboly nebo citát z Bhagavadgíty, která je součástí eposu Mahábhárata. Inspirovala ho i výstava Edvarda Muncha, která tehdy probíhala v Praze, a Váchal jí byl velmi ohromen. Takže křičící duše v očistci připomínají severský expresionismus,“ popisuje kurátorka Portmonea Hana Klimešová.

Čtěte také

Výzdobu svého domu si u expresionistického malíře objednal sběratel umění, amatérský tiskař a městský úředník Josef Portman. Váchalovo dílo poznal a začal obdivovat v roce 1913 – nejprve si dopisovali, kontakty ale přerušila 1. světová válka a osobně se proto poprvé setkali až v roce 1919.

A od roku 1920 do roku 1924 už Josef Váchal pracuje na výmalbě dvou místností, které Portman obýval v litomyšlském patrovém domku se zahrádkou, nyní zvaném Portmoneum.

„Návštěvníci se někdy diví, proč jen dva pokoje. Je ale třeba si uvědomit, že v domě bydleli i rodiče a bylo od nich velkorysé, že mu v jeho pokojích dovolili takovou divočinu. A druhá část domů se pronajímala, takže Portman vymaloval, co mohl,“ vysvětluje průvodkyně z Regionálního muzea v Litomyšli.

Umělec a pijavice

Váchal tehdy jezdil do Litomyšle rád. O tom svědčí i Cestopisák, aneb Vandrovní knížka dvou poutníků a jedné poutnice z roku 1921. Jde o ilustrovaný zápisník ze zhruba 140 kilometrů dlouhé čtyřdenní výpravy Váchala, Portmana a malířky a grafičky Anny Mackové, po smrti Váchalovy manželky jeho celoživotní družky.  

Čtěte také

Intenzivní a přátelský vztah obou mužů ale končí po roce 1924. Souběžně s dokončením výmalby Portmonea vydává Váchal svůj Krvavý román, ve kterém zkarikoval litomyšlského rodáka v postavě hraběte Portmona – narážka na portmonku, peněženku, byla záměrná.

„Pohádali se, oba byli dost složité povahy a ve zlém se rozešli. Když ho Portman žádal o opravy maleb, tak mu Váchal řekl, ať si to udělá sám. On už byl umělecky někde úplně jinde,“ přibližuje Klimešová.

Jak ale doplňuje Hana Klínková z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Portman nebyl jen sběratel, který by chtěl Váchala vytěžit: „On jeho dílo skutečně obdivoval. Chtěl mít všechno, ale neměl příliš peněz, které Váchal potřeboval – v jednom dopise napsal, že Portman byl pijavice, které se nezbavil.‘“

K definitivní roztržce došlo kolem roku 1927, kdy Portman bez dovolení použil Váchalovy grafiky a štočky. Pak už si občas jen dopisovali a osobně se potkali už jen jednou, po 2. světové válce.  

Jak se podařilo vzácné malby na staré a nerovné omítce zachránit? Poslechněte si v záznamu pořadu.

autoři: Patricie Polanská , ert
Spustit audio

Související