Jiří Karásek ze Lvovic: Básník, úředník, sběratel
Básník, spisovatel, překladatel, poštovní úředník a později ředitel Poštovního muzea – a sběratel. Tím vším byl Jiří Karásek ze Lvovic. Na začátku 20. století se stal výjimečnou postavou literární a umělecké scény. A na co už se téměř zapomnělo, je, že vytvořil rozsáhlou uměleckou sbírku a galerii, která měla v meziválečné době tisíce návštěvníků. (repríza)
Jiří Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek, se narodil 24. ledna 1871 a zemřel 5. března 1951. Byl svědkem bouřlivých proměn přelomu století, dvou světových válek i přechodu společnosti ke komunismu.
Čtěte také
V literatuře představitel symbolismu a dekadence. V archivech Českého rozhlasu se dokonce dochovala vzácná nahrávka z roku 1929, na které přednáší jednu ze svých básní.
O jeho druhé velké vášni umění, ale dnes už ví málokdo. A přitom ji tento původně poštovní úředník nejprve shromáždil ve svém bytě, a to měla desetitisíce položek.
Podle Jana Boučka, který je kurátorem Virtuální galerie Jiřího Karáska ze Lvovic mu byla inspirací návštěva vídeňské Albertiny, tamního kabinetu grafiky a kresby.
Sbírka dnes postihuje většinu výtvarných druhů; obrazy, kresby, grafiky ale i plastiky. Právě pro svůj mimořádný rozsah i kvalitu se Karáskova sbírka právem řadí k předním výtvarným kolekcím v České republice. Najdete tu i drobné fragmenty antického nebo egyptského umění.
Čtěte také
Největší sláva Karáskovy sbírky spadá do období první republiky, kdy byla částečně přístupná i veřejnosti v Tyršově domě, sídle České obce sokolské v Praze na Malé Straně.
Odkazem se do tzv. Karáskovy galerie dostala i sbírka litomyšlského rodáka, tiskaře a sběratele Josefa Portmana či díla Josefa Váchala. Dnes má galerie na 50 tisíc výtvarných položek. I když jen zhruba polovina z toho je výsledkem přímo sběratelské vášně Jiřího Karáska ze Lvovic, jde o úctyhodný výkon.
Kam s ní?
S rozrůstající se sbírkou – a nešlo jen o grafiku, kresby, plakáty a podobně, ale také o několik desítek tisíc knih – řešil Karásek i velmi praktický problém: Kam s ní? Nakonec došlo k dohodě s Československou obcí sokolskou, s podmínkou, že svou sbírku bude do konce života spravovat. A v květnu 1925 bylo otevřeno prvních pár výstavních místností.
Čtěte také
Právě podmínky darovací smlouvy s obcí sokolskou, zřejmě galerii zachránily i během okupace, hlavně před rozprodejem do Německa. Jiří Karásek ze Lvovic ji totiž prohlásil za soukromý majetek a zabránil tak konfiskaci. Část sbírky ukryl u přátel, galerie pak byla během války evakuována z Tyršova do Chotkova paláce.
Po roce 1945 byla Karáskova galerie v Tyršově domě nakrátko obnovena; po převratu v roce 1948 ale byla část děl slovanské sbírky zabavena a přesunuta do depozitáře Národní galerie. Těžce nemocný Karásek ještě před svou smrtí v roce 1951 stačil převést správu galerie na kuratorium pod vedením starosty Československé obce sokolské Josefa Truhláře. V roce 1955 ale byla definitivně zestátněna a převedena pod správu Památníku národního písemnictví.
Od té chvíle se s díly z této unikátní kolekce potkáváme prostřednictvím různých zápůjček. A v letošním dvojnásob výročním roce také kurátoři Jan Bouček a Barbora Vlášková vybrali prvních zhruba 300 děl pro Virtuální galerii Jiřího Karáska ze Lvovic.
Celé Příběhy pokladů si poslechněte v audiozáznamu, připravila Patricie Polanská. (repríza)
Související
-
Ta naše hodně neobyčejná francouzská sbírka Národní galerie
Velmi neobvyklá souhra politických, ekonomických a uměleckých událostí stála u zrodu tzv. francouzské sbírky Národní galerie.
-
Jak se stavěla Svatovítská katedrála?
56 grošů týdně – to byl podle unikátních dochovaných účtů plat Petra Parléře, stavitele katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
-
Albrecht z Valdštejna: Ctihodný investor, nebo černá ovce naší historie?
Ctižádostivý válečník Albrecht z Valdštejna hraje v české historii roli černé ovce.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.