Příběhy československé rozvědky: únosy, popravy a zpravodajské hry pod dohledem KGB
Atentáty, únosy, podstrčené dokumenty, dezinformační akce. To všechno prováděla československá rozvědka za dob komunismu. Kam až sahala její moc a na jaké akce si troufla? Do jaké míry byla v područí sovětské KGB a kde mohla jednat samostatně? A jak její fungování ovlivnila měnící se politická situace v poválečném Československu? Odpovědi nabízí pořad Téma Plus.
Československá rozvědka byla od počátku 50. let v mnoha ohledech v podstatě filiálkou rozvědky sovětské, tedy KGB. Úloha „poradců“ se také projevila v první vlně čistek a dokonce poprav.
Smrti z rukou státu se nevyhnul ani náměstek ministra vnitra Karel Šváb, z oněch pověstných jedenácti špagátů v procesu s Rudolfem Slánským jeden připadne právě jemu. Jako poslední prominent z nejvyššího patra KSČ byl ještě v roce 1954 popraven dokonce velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský.
Barákovy spektakulární zločiny
V roce 1953 na podzim dosedl na místo ministra vnitra Rudolf Barák, v té době progresivně působící aparátčík, který s procesy neměl nic společného. To ale neznamenalo, že by jeho ruka byla méně pádná, především co do schvalování takzvaných „aktivních opatření“ rozvědky v cizině.
Čtěte také
Paradoxně právě za Baráka se československá rozvědka odhodlala k několika spektakulárním „aktivním opatřením“ v zahraničí, mezi nimiž nechyběly atentáty a únosy.
Den před Vánocemi 1953 byl ze Salcburku přes Vídeň až do Prahy unesen bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman. Žádný zásadový antikomunista: naopak posloužil Klementu Gottwaldovi jako jeho náměstek v poúnorové „obrozené“ vládě.
V létě 1948 byl ovšem odsunut do pozice ředitele slovenských elektráren, a když byl v září 1949 pro špionáž ve prospěch Američanů zatčen jeho zeť, major Jaromír Nechanský, začala Laušmanovi hořet půda pod nohama.
Ke konci roku 1949 se mu podařilo emigrovat do Jugoslávie, bohužel při útěku byla zatčena jeho žena a i obě dcery. Laušman uprchl sám, po jugoslávské epizodě se nakonec usadil v Salcburku, sice mimo sovětskou okupační zónu v Rakousku, ale i tak příliš blízko hranic.
Čtěte také
Což se mu stalo osudným. 23. prosince 1953 byl vylákán rakouským agentem Státní bezpečnosti Hermannem Rauscherem do jedné salcburské vinárny pod záminkou možností kontaktovat příbuzné doma. Byl omámen opiáty podstrčenými v alkoholu, načež byl takřka v bezvědomí nejprve dopraven do Vídně, pak v diplomatickém autě přes hranice do Československa.
Laušmanův příběh skončil tragicky. Poté, co v roce 1954 posloužil komunistickému režimu v Praze jako „show“ na tiskové konferenci, kde poplival exil i demokratický svět v marné naději, že za to získá svobodu, z vězení už nikdy nevyšel.
Zemřel na Pankráci za podivných okolností symbolicky 9. května 1963, tedy v den, kdy se v Československu slavilo osvobození Rudou armádou.
Balíčky s výbušninou
V roce 1955 pak StB udeřila ještě krutěji, když zavraždila Matúše Černáka, slovenského exilového politika s temnou minulostí z doby Slovenského štátu.
Jako vražednou zbraň zvolila balíček zaslaný na jednu mnichovskou poštu z Frankfurtu nad Mohanem. Černákovi nálož explodovala v ruce, a kromě něj zabila i dva nevinné návštěvníky pošty.
Čtěte také
K podobnému případu došlo ještě o dva roky později, kdy zásilka doutníků pro štrasburského prefekta usmrtila po otevření krabičky od doutníků jeho manželku.
Celá akce byla koordinovaná s šířením prefabrikovaných letáků neexistující neonacistické skupiny, přičemž cílem nebylo nic menšího než zasít nedůvěru a nevraživost mezi Němce a Francouze a bránit tak integračním snahám mezi dvěma nejdůležitějšími demokraciemi západní Evropy.
Podobným akcím se na konci 50. a začátku 60. let začala rozvědka postupně vyhýbat, protože možnost prozrazení autorství podobných nápadů byla čím dál pravděpodobnější. A i československé komunistické garnituře začalo během 60. let záležet na vlastní pověsti na Západě.
Podfuk s papíry v jezeře
V roce 1964 pak přišla vůbec nejúspěšnější dezinformační akce československé StB a jejího německého oddělení: akce Neptun neboli „nález“ nacistických dokumentů na dně šumavského Černého jezera.
Čtěte také
Vymyslel ho jeden z nejbrilantnějších mozků pražské rozvědky, Ladislav Bittman. Jako iniciátor i osobní účastník připravil takřka dokonalou zpravodajskou hru.
Vedle své profese rozvědčíka byl i amatérský potápěč, a tak se mu v létě 1964 podařilo podstrčit světovým médiím a v prvé řadě pořadu Československé televize Zvědavá kamera falešné bedny s nacistickými dokumenty, údajně nalezenými na dně Černého jezera. Bedny tam sice byly, ale s prázdnými papíry a shozené do vody před několika týdny.
Po senzačním odhalení nacistických dokumentů, které byly sice pravé, ale pečlivě selektované a beze zbytku pocházely z moskevských kořistních archivů, se opravdu dalo mluvit o tom, že akce splnila účel. Především v Německu a Rakousku vzbudily „nalezené“ dokumenty rozruch a ohrozily mnohé politické kariéry.
Čtěte také
StB navíc mohla několik dalších let provádět další zpravodajské akce za použití Moskvou dodaných materiálů. Šumavské nálezy byly efektní a nebýt emigrace Ladislava Bittmana a jeho prozrazení celého spektáklu, nejspíš by se dodnes nevědělo co a jak.
Ve srovnání s akcemi 50. let byla akce Neptun v podstatě nevinnou taškařicí. Což ale vyplývalo i z měnící se politické atmosféry 60. let.
Zdaleka se tomu nedalo říkat reforma, spíš šlo o klasický „mírný pokrok v mezích zákona“, čehož dokladem je i odstranění Rudolfa Baráka z funkce ministra vnitra a jeho nahrazení Lubomírem Štrougalem a později Josefem Kudrnou.
A jsme tam, kde jsme byli
V březnu 1968 se s novou reformní vládou Oldřicha Černíka dostává do funkce ministra vnitra Josef Pavel. Ten opravdu nepatřil k typickým funkcionářům a jeho reformní snahy byly zjevně upřímné.
Čtěte také
Jeho osobní motivace změnit poměry v StB byla autentická: sám se jako politický prominent s odpovědností za Pohraniční stráž stal počátkem 50. let obětí politických procesů a jako jeden z mála vydržel kruté mučení, aniž by se přiznal k vykonstruovaným zločinům.
V roce 1968 se však do funkce ministra vnitra dostal v podstatě jako „soukromá osoba“ a neměl dostatečně krytí ze strany i tak dost opatrných reformistů. Natož těch, kdo zájem o reformy jen předstírali nebo se rovnou stavěli proti nim.
Nepřekvapí, že ihned po invazi byl obětován – jeho jméno leželo okupantům v žaludku stejně jako třeba jméno Jiřího Pelikána nebo generála Václava Prchlíka.
S Prchlíkem měl Pavel vlastně podobnou ambici: nově definovat rozdíl mezi zájmy československými, byť komunistickými, a zájmy sovětskými. Zároveň se Josef Pavel snažil transformovat StB a rozvědku do organizace podřízené předsednictvu vlády a zbavit ji represivního charakteru vůči vlastním občanům.
Čtěte také
Ráno 21. srpna 1968 muselo být v Křížovnickém klášteře na Starém městě, kde tehdy rozvědka sídlila, každému jasné, že s takovými úvahami je konec.
Situaci v rozvědce na pár dnů ovládl „ultimátní zrádce“ československé věci Viliam Šalgovič, nejspíš agent KGB a bohužel též Alexandrem Dubčekem prosazený náměstek ministra vnitra. Nakonec byl sice odvolán, ale přesto nastolil nové poměry, ze kterých okupanti a jejich normalizátoři nesleví.
Několik dalších let ovšem čelila rozvědka hluboké krizi, a především ji téměř nevratně „poškodili“ defektoři – mezi nimi v první řadě Ladislav Bittman a Josef Frolík.
Poslechněte si celé Téma Plus.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
