Hudební rebelové: Písničkáři. Jak s úsměvem idiota vytočit soudruhy
Poslední díl speciální série Tématu Plus – Hudební rebelové – je věnován písničkářům. Rebelům vcelku nenápadným, zpravidla civilního vzezření, kteří neprovokují nápadnými účesy, oblečením prošpikovaným sichrhajckami, a hlasitou energickou hudbou, ale výhradně slovy. Zpívání a hraní v socialistickém Československu bylo pro ně podobnou kličkovanou jako pro rozervané rockery.
Ve větší míře se u nás písničkáři začali objevovat v uvolněných šedesátých letech. V první řadě to byl Karel Kryl, ale také Vladimír Merta, duo Paleček a Janík, Jaroslav Hutka, Petr Lutka; zajímavou osobností byl zpívající farář Československé církve husitské Luboš Svoboda, a v pražském Činoherním klubu tehdy začala vystupovat dvojice Petr Skoumal a Jan Vodňanský.
Jejich program názvem S úsměvem idiota, jehož součástí byla mimo jiné písnička Maršálové odcházejí nebo české písničky Janem Vodňanským překládané do ruštiny, budil zejména po okupaci Československa velký zájem diváků a zároveň zájem bezpečnostních orgánů.
Ještě v roce 1971 vyšlo písničkářské dvojici album S úsměvem idiota, ale už o něco později, jak v pořadu vzpomíná Jan Vodňanský, musel kvůli představení absolvovat několikahodinový výslech u Státní bezpečnosti, po kterém následoval konec působení dvojice v divadle Ateliér.
Pohromadě na přehradě
Vodňanský se Skoumalem pak vystupovali jen pohostinsky, objížděli kulturní domy a mládežnické kluby po celé zemi a podobně jako další kolegové písničkáři čelili všemožným překážkám a šikaně ze strany úřadů.
O jejich povaze a způsobech jejich překonávání hovoří v pořadu historik Přemysl Houda. Jak říká, život písničkářů byl směsí zákazů, vyjednávání, kompromisů a drobných úspěchů. Mnozí oblíbení písničkáři, na které lidé stáli fronty, nesměli hrát jako profesionálové, proto hráli pod statusem lidového hudebníka, tedy amatéra. Nemoci vystoupit v jednom kraji neznamenalo zákaz po celé zemi.
Často měly takové zákazy skutečně absurdní povahu. Tak například v roce 1985 nesměl na Portě v Plzni vystoupit písničkář Jaromír Nohavica. V té době mu ovšem vyšla v nakladatelství Panton deska s písněmi, které plzeňské zodpovědné orgány označily jako protisocialistické.
Na přebalu Nohavicovy gramofonové desky byl zpěvák dokonce přirovnán k Petru Bezručovi. Tedy básníkovi, který v socialistickém Československu platil doslova za barda dělnické třídy. A tato deska zpěváka, který na Portě nesměl vystupovat, se na té samé Portě prodávala…
Jak v pořadu vzpomíná Frederik Velinský, v 80. letech dramaturg vysokoškolského klubu v Ústí nad Labem, problematičnost písničkářů ve vztahu k režimu nespočívala ani tak v písničkách samotných, jako v tom, co říkali mezi nimi. „Lidé byli tehdy citliví na každou narážku a čekali na ni. My jsme pak museli chodit na kobereček a vysvětlovat,“ říká Velinský.
I on si pamatuje na absurdní příhody. Například jak pozvali libereckou bluesovou kapelu Pohromadě na přehradě: „Šlo o v podstatě neškodnou skupinu, ale vedení fakulty se zdál podezřelý její název, a tak jsme museli jít vysvětlovat, o co šlo a proč se tak divně jmenují.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
