Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

Jejich počínání bylo zcela utajené, bez jakýchkoliv mantinelů, které známe z fungování demokratických zpravodajských služeb. Mezi estébácké praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané eufemisticky „odluky“.

Jak se unáší politik

„Metoda únosů se v době nástupu Rudolfa Baráka do funkce ministra stala běžnou praxí rozvědky. Únosy musely mít pochopitelně vyšší schválení a podepisoval je zpravidla ministr vnitra. Únosy vykonávali obvykle tajní spolupracovníci rozvědky s kádrovými příslušníky StB, často s pomocí partnerských bezpečnostních složek ze SSSR či ze zemí východního bloku… Unášeni byli lidé nejrůznějšího postavení a zaměření, zpravidla politicky či zpravodajsky aktivní,“ uvádí historik Prokop Tomek v knize Život a doba ministra Rudolfa Baráka.

Jedním z nejznámějších je únos Bohumila Laušmana. Bývalému sociálně demokratickému politikovi se podařilo utéct z komunistického Československa. Bohužel toto štěstí neměla jeho manželka a dcera, které byly poté vězněny v komunistickém kriminále. Archivní dokument konstatuje: „V důsledku nepřátelské činnosti Bohumila Laušmana proti ČSR bylo rozhodnuto zneškodnit jeho činnost.“

Jak ono zneškodnění probíhalo? Agenti, kterým paradoxně Laušman důvěřoval, se s ním sešli v restauraci v Salzburgu, do pití mu namíchali omamné látky a pak ho téměř nehybného prostě převezli do Československa. Důsledek byl zřejmý, Laušman putoval do komunistického vězení.

Poslankyni zachránil drdol

Výčet akcí rozvědky, kdy byli lidé unášeni, není strohý. Metody a způsoby byly různé, stejně jako ti, kteří byli do únosů zapleteni. „Estebáci  využívali kohokoliv, koho mohli a na koho měli kompromitující materiály, aby dosáhli svého cíle,“ konstatuje historik Pavel Žáček, host pořadu.  

Některé únosy byly naštěstí neúspěšné. Jedním z takových je pokus o únos Marie Tumlířové, bývalé poslankyně československého parlamentu za republikánskou stranu. Žila v exilu v západním Německu a pracovala v rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa.

Dva agenti se pokusili ji omráčit ranou do týla a úkol zněl: odvézt, unést. Ale paní Tumlířová byla dáma, která nosila do uzlu spletené vlasy, tzv. drdol, a ten ji zachránil. Ztlumil ránu a její volání o pomoc způsobily, že oba únosci byli zadrženi policií a dodejme, že poté i v Německu odsouzeni.

Nikdo nebyl potrestán

Únosy lidí neprobíhaly pouze v 50. letech, ale pokračovaly i v těch následujících. Jedním z plánovaných měl být únos Pavla Tigrida, a to v srpnu 1964. Zdá se, že výčet jmen těch, kterých se únosy týkaly, stále není u konce. Stejně jako odpovědnost těch, kteří byli hybateli těchto praktik.

„Téma stále není komplexně zpracované, řada materiálů stále ještě existuje a čeká na vyhodnocení. V 1. polovině 90. let Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu vyšetřoval některé případy, ale potrestán nebyl nikdo. Řada svědků již nežila, bylo to velmi složité a řada materiálů nebyla k dispozici. Kdybychom měli tehdy dnešní znalosti, možná by to dopadlo jinak,“ vysvětluje Pavel Žáček.